Pokutou to začne, exekucí končí. A dlužník prý nic netušil. Není to pravda...

Pokutou to začne, exekucí končí. A dlužník prý nic netušil. Není to pravda... Zdroj: Jakub Poláček, Blesk / Profimedia

Dlužník netušil, že dluží, přesto mu soud nařídil zaplatit náklady řízení: Snadno vyvratitelný právní mýtus

Lidé si často a rádi stěžují, jak je české právo údajně hrozné. A spravedlnosti se u nás prý jen tak nedovoláte, pokud nepatříte mezi horních deset tisíc vyvolených. Pokud se stěžovatele zeptáte, co má konkrétně na mysli, buď neví, nebo často uvede nějaký blud. O vyvrácení jednoho takového mýtu se stručně pokusím v následujícím textu. Týká se dlužníků. Ti často tvrdí, že o ničem nevěděli. Že byli zažalováni kvůli malé částce, aniž by je někdo dopředu nějak upozornil, že dluží. A kvůli nákladům soudního řízení se jim pak částka údajně vyšplhala do astronomických výšin. Oni by rádi zaplatili hned, ale nikdo jim prý nic neřekl ani nenapsal. A to prostě není pravda.

Nechci nyní řešit cenu služeb českých advokátů a exekutorů nebo výši zdejších soudních poplatků, ale rád bych vyvrátil „legendu“ ohledně toho, že vás kvůli třem dlužným stovkám rovnou pošlou k soudu, aniž by vám někdo musel předtím sdělit, že mu dlužíte.

Již od 1. ledna 2013 je v našem občanském soudním řádu (konkrétně v jeho ustanovení § 142a) ukotvena povinnost věřitele zaslat dlužníkovi nejméně sedm dnů předem písemné upozornění, že mu dlužník dluží a že věc bude řešena u soudu, pokud svůj dluh nevyrovná.

A teď to zásadní – pokud věřitel tuto výzvu ve stanovené lhůtě věřiteli prokazatelně nezašle, tak nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení. Dostal by soudně přiklepnutu „pouze“ předmětnou pohledávku a náklady řízení nikoli. Což je z pohledu věřitelů relativně přísné, jelikož na tento paragraf z OSŘ zapomínají hlavně obyčejní lidé – věřitelé (třeba když výjimečně půjčili kamarádovi na opravu auta a jemu se nějak nechce peníze vracet). Banky a jiné finanční instituce to mají samozřejmě ošetřeno a své dlužníky v drtivé většině řádně a včas vyzývají.

Je smutným jevem, že na věřitele se dnes stále častěji nahlíží pomalu jako na „vrahy“. Nicméně nezapomínejme, že věřitel nerovná se hned lichvář a klidně se jím můžete v budoucnu stát i vy či milovaný člen vaší rodiny. Pak jdou zákonitě řeči o lichvářích stranou. A vystřídají je třeba slova: „Já blb mu/jí půjčil na koupi motorky, a teď to z něj/ní nemohu roky dostat, a to se to zdál být takový solidní člověk….“

To se pak nadává na stát a na právníky, jak je to možné, že vám někdo nechce vrátit peníze či že z něj nemůžete vydolovat dlužné nájemné například za pronajímanou garáž nebo půdní byt.

Ale jak jsem už vysvětlil: Pokud vám někdo tvrdí, že skončil u soudu a nevěděl, že někomu dluží, už jenom vzhledem ke zmíněnému institutu povinné předžalobní výzvy je jeho tvrzení – gentlemansky řečeno – hodně matoucí.

Autor je právník.