Adéla Knapová: Feminismus jako víra, životní styl, nadávka, hnisající rána… | Reflex.cz
nahoru

Adéla Knapová: Feminismus jako víra, životní styl, nadávka, hnisající rána…

Adéla Knapová9. prosince 2019 • 17:00
Detail obrazu Nehet od malířky Barbar (aktuálně vystavuje v Galerii Miro)
Detail obrazu Nehet od malířky Barbar (aktuálně vystavuje v Galerii Miro)
• foto: 
Archiv autorky

Feminismus je v Česku brán čím dál častěji jako nadávka a je záhodno prohlašovat se za „nefeministku“. Jako byl před lety minimálně v určitých společenských kruzích módní pravý opak.

„Nelíbí se mi, že mám být součástí feministického projektu. Nechci být rozhodně spojována s feminismem,“ popisuje vydavatelka Salwa reakci několika českých spisovatelek na nabídku být zastoupeny v anglické antologii českých autorek současnosti. Přiznává, že tomu nerozumí. Žije v Německu, narodila se v Maroku, vyrůstala v USA a často pobývá ve Velké Británii.

Salwa je pro nás Čechy v podstatě z jiného vesmíru, byť to na ní není na první pohled vidět. Ani na nás není koneckonců hned znát, že jsme specifičtí a „sví“, a tak se mě ptá s očima doširoka otevřenýma, jak vůbec ty mé kolegyně spisovatelky přišly na to, že jde o feministický projekt? Vždyť to tak vůbec není, zvedá obočí a pak se zahledí oknem Slavie na Vltavu. Vysvětluje, proč jí slovo „feminismus“ za celé ty měsíce, co na projektu střídavě v Berlíně a Londýně pracuje, nikdy nepřišlo na mysl. A že je to slovo hlavně v Německu hodně frekventované a bere se tam vážně – označení samo stejně jako feministky. Feminismus je tam zkrátka automatickou součástí životního stylu společnosti, pro některé skupinky pak dokonce až i náboženstvím – ale v Německu má právo na existenci každé vyznání, feminismus má zelenou, je přirozený, a není proto třeba o něm mluvit, zaštiťovat se jím, ohánět se jím jako zbraní nebo naopak nadávkou. Přesně tak to cítila – jako by to braly ony české autorky za nadávku, stigma; Pane chraň, být označena za feministku.

Salwa pokračuje: po celém světě vycházely dlouhá desetiletí výbory a antologie autorů různých žánrů a z různých zemí a často tam nejsou zastoupeny ženy vůbec… I proto se rozhodla začít vydávat výbory, jež by dostaly v anglicky mluvícím zahraničí do povědomí zajímavé autorky ze zemí mimo hlavní světové literární trendy. Zkrátka proto, že to zatím nikdo nedělá, že rozdíl v počtu překladů mužských a ženských autorů je neuvěřitelně veliký a je to škoda.

To se tak stydí za to, že jsou ženy, že odmítají být v knize s dalšími autorkami? A proč to prý naopak mě a jiným nevadí, když pro další je to nepřijatelné? Ptá se a ptá a já dost dobře nevím… Protože ano – feminismus je v Česku čím dál častěji nadávka a je záhodno prohlašovat se za „nefeministku“ a tím signalizovat, že nepatřím k nějaké zaslepené hordě ukřičených, agresivních mužatek (sic!). Jako byl před lety minimálně v určitých společenských kruzích módní opak; nalepit na sebe hrdě označení feministka bylo progresivní a uvědomělé.

Feminismus však za poslední léta získal pachuť pomstychtivosti; korunu tomu nasadilo hnutí Meetoo, jež vzniklo z dobrých pohnutek a díky za něj, ale postupně se krapátko zvrhlo v tažení proti mužům a v rukách některých obzvlášť urputných skupin ukřivděných (převážně) žen se z něj stala zbraň hromadného ničení. Veřejně deklarovaný feminismus dnes v mnohých svých projevech nese prapor politické hyperkorektnosti, žije z vlastní podstaty, zapomněl na logiku, na realitu; ve jménu spravedlnosti pro jednu skupinu přináší čím dál častěji nespravedlnost jiné. Zvrhl se ve zneužívanou mantru ve jménu pozitivní diskriminace za každou cenu, co na tom, že někdy na úkor jiných, nyní diskriminovaných.

Na druhou stranu je paradoxní, že se vůči feminismu vymezujeme odmítavě právě tady u nás, neboť jeho česká verze patří opravdu k těm světově nejumírněnějším a česká feministka je například pro americkou (a že jich pár znám osobně) stále ještě žena, jež dost dobře nepochopila svou hodnotu, nezná svá skutečná práva a nedomáhá se jich (natož pak dostatečně hlasitě a razantně). Přitom feministické tendence v české společnosti jsou po většinou vysoce přínosné, neboť sice nesnesitelně pomalu a opatrnicky, ale přece napravují sociální a společenskou pokřivenost mezi muži a ženami, jež u nás stále přetrvává; hezky pod pokličkou, tvařme se, že jsme všichni pro rovná práva, příležitosti, platy, ale… nechtějte po nás, aby to byla každodenní realita. Feminismus je zkrátka v Česku potřeba. 

Vysvětluji to všechno zmatené Salwě a dodávám, že u nás je strach z toho patřit k nějaké ne zrovna širokou společností oblíbené skupině vepsán do DNA často i v generacích, jež bývalý režim téměř nebo vůbec nezažily, ovšem vyrůstají v rodinách i společnosti, jež je extrémně rigidní a podezíravá, neboť nesebevědomá, jejímž tradičním nápěvem je průměrnost a heslem hlavně nijak moc neprovokovat a nevyčnívat – a když už vyčnívat, tak jen v rámci momentálně přijatelného společenského diskurzu. Jinak na člověka čekají urážky, výsměch, pohrdání… Feminismus je vlastně jako podebraná hnisající rána, kterou jsme si v dobré víře před lety způsobili, když jsme vrazili ruku do pootevřených dveří vedoucích na rozkvetlou zahradu rovnoprávnosti. Ale dveře se v reji společenských větrů přibouchly a skříply nám prsty. A tak to teď hnisá, ale není to zranění natolik velké a bolestivé, aby nás omezovalo v životě, proto s tím nic neděláme – dokud se do bolavého místa nebouchneme nebo nás na ně někdo neupozorní. Pak rychle strčíme ruku za záda a převedeme řeč jinam. 

„V Česku říkám, že jsem feministka, v Norsku bych se k tomu nepřiznala nikdy. V Norsku totiž feministka nejsem, tam to znamená úplně něco jiného,“ říká mi druhý den kamarádka pendlující mezi Prahou a Oslem. Norské feministky jsou podle ní jako na křižáckém tažení. Feminismus je tam svým způsobem už desítky let státní víra, k níž je třeba se veřejně modlit a hlásit se k ní. Zatímco české feministky prý ještě pořád hlavně bojují za rovnoprávnost, což je jedině správné a žádoucí, a nejde jim o jakousi zvrhlou pomstu na mužském pohlaví. V Norsku jakoby mužství bylo stigma. Když se někdo odváží napsat článek nebo vystoupit v médiích s tím, že už je to s feminizací země za hranou, že rovnoprávnost je jedna věc, ale tažení proti mužům úplně jiná, může očekávat kromě toho, že se od něj odvrátí kamarádi a známí, také výhružky nejhrubšího zrna včetně mrtvých ryb v dopisní schránce.

Zeptala jsem se tedy jiné své české kamarádky pracující pro změnu léta v televizi na pozici, jež je většinou obsazována muži, jestli by se podepsala pod veřejnou petici sdružující české feministky. Podívala se na mě jako na blázna. Přitom feministka je, říká to o sobě. Mezi těmi kamarády a kamarádkami, kde necítí potíže. Je feministka, ale.

Ale je to tak nepochopitelné a neobvyklé? Já tomu bohužel rozumím, chápu to a… štve mě to. I já jsem feministka a i já, přiznávám, nezapomenu často rychle dodat „ale“. Nechci si nechat do toho podebraného prstu řezat, protože to není příjemné, a dokonce to asi bude bolet. Jsem feministka s výhradami. Ke komu a čemu? Protože: copak není samozřejmé, že musím mít výhrady k jednotlivostem? Nikdo, kdo přemýšlí, dotazuje se, podrobuje názory a ideje kritickému pohledu se nemůže ztotožnit s jakoukoliv ideologií či hnutím bez výhrad, vždy existují jednotlivosti, jež jsou na osobní rovině pro každého konkrétního člověka minimálně sporné. Tak to zkrátka musí být už z podstaty hnutí, jež chce sdružit nepočítaně individualit. A mělo by to být automaticky rozuměno. Přesto jako by to bylo třeba vysvětlovat. A omlouvat (se).

Tak strkám ruku za záda a slibuju si, že určitě zítra si nechám pod ten podebraný nehet říznout. 





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější