Ničení pomníků Rudé armády je reakcí na agresivitu Putina. Své Koněvy mají i další postkomunistické státy | Reflex.cz
nahoru

Ničení pomníků Rudé armády je reakcí na agresivitu Putina. Své Koněvy mají i další postkomunistické státy

Viliam Buchert9. listopadu 2019 • 11:25
Ničení pomníků Rudé armády je reakcí na agresivitu Putina. Své Koněvy mají i další postkomunistické státy

Opakované pomalování sochy sovětského maršála Koněva v Praze 6 nebo nedávné postříkání Památníku Rudé armády v Ostravě či pomníku v Brně červenou barvou, nejsou ve střední a východní Evropě ojedinělými příklady podobných útoků. Podobné činy se v posledních letech staly i na Ukrajině, v Polsku, v pobaltských státech, v bulharské Sofii či slovenských Košicích. Příčinou těchto vyhrocených reakcí jsou protichůdné interpretace následků druhé světové války, agresivní politika Ruska vůči Ukrajině či sovětské okupace Československa v roce 1968 a Maďarska v roce 1956.

Pomníky a památníky rudoarmějců na jedné straně vyjadřují úctu k obrovským obětem, které utrpěla sovětská Rudá armáda v době druhé světové války při osvobozování střední a východní Evropy, ale odrážejí také současnou agresivní politiku putinovského Ruska. Promítají se do toho i poválečné události, jakými byla například ozbrojená likvidace reformního procesu v Československu v srpnu 1968 či velmi brutální potlačení revoluce v Maďarsku na podzim 1956 (oficiální údaje v tomto případě hovoří o více než 3 tisících mrtvých na obou stranách a 20 tisících zraněných).

V devadesátých letech 20. století, kdy už byla východní Evropa, včetně Československa, osvobozena z pařátů komunistického sovětského impéria, bylo mnoho válečných památek zbořeno, přemístěno či uloženo v depozitářích. Téměř zmizely i všudypřítomné sochy Vladimíra Iljiče Lenina, vůdce ruské bolševické revoluce v roce 1917. Jenže Rusko za vlády Vladimira Putina neopustilo své velmocenské plány na ovlivňování východní Evropy a dopady toho vidíme dodnes. Projevují se také na vandalských činech, při kterých jsou poškozovány i památníky vojáků Rudé armády. Je to velmi vyhrocená reakce na to, co se děje v současnosti.

Zákony proti symbolům

Válečné památky sovětské éry odkazují na osvobození od německého nacismu a také na obranu svobody a nezávislosti východoevropských států. Jenže právě v tom druhém je zásadní problém. O svobodě a suverenitě mnoha států se po druhé světové válce nedalo hovořit. To Moskva nedovolila. Místo svobody byly nastoleny ve východní Evropě rigidní totalitní režimy. Pro mnoho lidí v bývalých sovětských satelitech jsou desítky let poválečné historie spojovány se sovětskou okupací a potlačování svobody a demokracie. Právě kvůli obavám, že by to mohlo opakovat i putinovské Rusko, je útočeno také na symboly sovětské válečné doby.

Nejedná se ale pouze o názory jednotlivců, kteří poškozují památníky, ale také o široký institucionální problém. Proto situaci kolem sochy maršála Koněva řeší například zastupitelstvo Prahy 6. Je to odraz doby a odrazem toho, že sovětské a ruské symboly jsou spojovány se současností.

V některých zemích byly k tomu dokonce přijaty příslušné zákony. Ukrajinský parlament schválil 9. dubna 2015 zákon, který otevřel cestu k odstranění objektů, jež nesly komunistickou symboliku. Válečné památky byly ze zákona vyňaty, ale okupace Krymu Ruskem a separatistické války na východě Ukrajiny, které podporuje Moskva, nastolilo politické klima, jež povzbudilo sporadické ničení a vandalismus i na těchto dílech. Opakovaně se tak například děje na západě Ukrajiny, kde jsou protiruské nálady zvlášť silné.

V Polsku byl zase proces demontáže sovětských válečných památek urychlen novelizovaným zákonem, který vstoupil v platnost v říjnu 2017. Ten umožnil místním orgánům odstranit kolem 230 sovětských válečných památek. Rozhodnutí ale bylo přenecháno orgánům regionální úrovni (v tom je podobnost se situací na Praze 6). V případě Polska se jedná o problém, který většina obyvatel vnímá velmi citlivě. Poláci totiž mají z minulosti s Rusy ty nejhorší zkušenosti. Jako příklad můžeme uvést rozdělení jejich země mezi Hitlera a Stalina, odmítnutí pomoci Rudé armády bojovníkům Varšavskému povstání v srpnu 1944, či odporné masakry polských důstojníků a příslušníků inteligence v Katyni v roce 1940. To není a nemůže být zapomenuto.

Sovětská Rudá armáda například v roce 1940 také proradně anektovala a okupovala nezávislé Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Není žádný důvod, aby to někdo vymazal z paměti tamních obyvatel a rudoarmějec je v těchto zemích dodnes synonymem pro okupanta.

Vzpomínky jako bumerang

Ve všech zemích východní a střední Evropy, kde dochází k vandalským činům, které poškozují památky na Rudou armádu, jež osvobodila tyto státy od německého nacismu, tedy nejde pouze o samotnou připomínku hrůzných událostí druhé světové války. Jedná se také o symboly moci, která pak po desetiletí devastovala velkou část Evropy. Schvalovat poškozování památníků a soch Rudé armády je nesmyslné a nedůstojné, na druhou stranu to ale odráží stav a nálady části veřejnosti, za které zodpovídá někdejší totalitní Sovětský svaz a agresivní putinovské Rusko.

Co s tím? Pokud nebyly tyto symboly odstraněny v minulosti, nechme je v České republice na pokoji. Nechme je stát tam, kde jsou. Ale současně se tvářit, že nejsou stále zneužívány k proruskému nebezpečnému tažení, by bylo jak popíráním historie, tak popíráním stávající situace.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější