Nejsme lepšolidi aneb Jak jsem se za nás styděla na demonstraci | Reflex.cz
nahoru

Nejsme lepšolidi aneb Jak jsem se za nás styděla na demonstraci

Clara Zangová7. května 2019 • 16:30
Nejsme lepšolidi aneb Jak jsem se za nás styděla na demonstraci
foto: Zbyněk Pecák

Vydávám se na protest proti Marii Benešové. Spíše jako občan než jako novinář. Nemyslím si, že se stane něco tak výjimečného, aby bylo třeba o tom psát. Navíc mě poslední dobou naplňuje jistá skepse ohledně podobných shromáždění. Ne snad, že by pro mne nemělo smysl vyjádřit svůj nesouhlas. Ale místo svobody slova pociťuji jakousi „nesnesitelnou lehkost“ slova. Nikomu, zejména těm u koryta, nezáleží na tom, co si řekneme na náměstí. Pak se to ale stane. Promlouvá Petr Dolínek a dav náhle ztrácí svou pravdoláskařskou fazónu. Rázem jsou z nás burani a já vím, že je třeba o tom psát.

Od této demonstrace nečekám nic zvláštního. Přeplněným metrem vyrážím na Staroměstské náměstí s tím, že nic nezměním, což určitě není dobré nastavení mysli. Zároveň si v sobě však nesu i to, že na demonstraci zkrátka musím jít. Nehrozí mi žádná perzekuce a je to to nejmenší, co můžu udělat. Bylo by mi stydno přede mnou samotnou. Navíc setkání, která pořádá spolek Milion chvilek pro demokracii, mají obvykle příjemnou entuziastickou atmosféru. Pravda, láska, pospolitost, slušnost. Všechny tyto ideály, které až zavání klišé.

Brzy mě pozitivní atmosféra davu strhává a opadá ze mě prvotní skepse. To hlavně když řeční Radkin Honzák, který je prvním a ze všech nejsilnějším řečníkem. „I v době, kterou Zygmunt Bauman nazývá tekutou, neboť tam, kde je dnes povodeň, může být zítra bažina a pozítří poušť, i v takové době zůstávají dobro a zlo a pravda a lež polárními a rozeznatelnými hodnotami,“ řekl například. Troufám si říct, že nejen mě jeho proslov velmi oslovil.

Zasloužíme si přesně to, co máme

Nálada v srdci starého města je skvělá. Je sice trochu chladno, ale jak řekl doktor Honzák, před třiceti lety bylo horší počasí, a také jsme šli znovu. Předseda Milionu chvilek pro demokracii Mikuláš Minář nás vyzývá, abychom se seznámili s člověkem, který stojí vedle nás, protože v těchto dnech budeme vzájemnou blízkost potřebovat. Až nechutně sluníčkářské, chtělo by se říct, ale z pódia to musí být nádherný pohled, jak se cizí nadšení lidé s úsměvem seznamují. Potřásám si tedy rukou s paní kolem sedmdesátky (podle paní ministryně s dítětem, pochopitelně) a vyměňujeme si křestní jména.

Na vlně optimismu proplouvám proslovy politiků i „smrtelníků“. Jenže když Minář ohlašuje, že jako další promluví Petr Dolínek ze sociální demokracie, bojím se přesně toho, co se také naplňuje. Řev, pískání, bučení, výkřiky. Strašný randál, přes který se stěží můžu dozvědět, co nám vlastně pan poslanec chce sdělit. Valí se na mě vlna negativních pocitů, hlavně studu a zklamání. My, kteří se během uplynulého roku už poněkolikáté na těchto akcích zaklínáme slušností a pravdou a láskou? My, kteří tvrdíme, že právě tyto vlastnosti nás odlišuje od „těch druhých“? A že právě proto si zasloužíme i slušného prezidenta?

Nejsme děti! Zaplněný Staromák a druhá demonstrace za svobodnou justiciVIDEO Martin Bartkovský

Omyl, ze včerejška si odnáším, že si zasloužíme přesně to, co máme. Ano davová psychóza je silná věc. Ale člověk, který v sobě nemá morální principy tak silně a jasně ukotvené, aby se jí nenechal strhnout, ať o sobě netvrdí, že zasluhuje něco lepšího než buranského prezidenta. Můj názor na ČSSD a její útěky ze sněmovny může být jakýkoliv. Ale Petr Dolínek se k nám chtěl připojit a promluvit. A ano, mohla to být zoufalá snaha utéct mizivé voličské podpoře. Motiv mohl být jakýkoliv, neupřímný. Ale jak to můžeme zjistit, když jej ani nevyslechneme? Namísto toho střílíme do vlastních řad.

Já si Dolínka vážím za to, že se před davem odhodlal vystoupit. Podobnou reakci musel čekat, přesto se šel před rozbouřený dav postavit. Před dav plný nepřátel. Promluvit k lidem, o nichž člověk ví, že mu budou tleskat, je poměrně snadné. On se zhostil nesnadné úlohy. A když nás musel jít Minář uprostřed projevu upokojit jako ty malé děti, o kterých Benešová mluvila, bylo mi opravdu, ale opravdu trapně. To je živná půda pro to, aby nás hradní pán nazýval křiklouny oprávněně.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější