nahoru

Karel Steigerwald: Velikost a ubohost Čechů aneb 10 důvodů k existenci České republiky

Karel Steigerwald30. října 2018 • 16:30
Karel Steigerwald: Velikost a ubohost Čechů aneb 10 důvodů k existenci České republiky
foto: Fotomontáž Jan Ignác Říha

Naše republika má sto let. Diskutovat o jejím vzniku nemá smysl, jiná možnost se ani nenabízela. Zato diskutovat o demokratičnosti smysl má.

Jaký smysl má náš stát? Neboli, jací jsme? Američan si takovou otázku nepoloží. Nenapadne ho, že by v USA mělo být něco jiného, než tam je. V severní Makedonii je to jinak. Je tam čerstvý stát Severní Makedonie, ale mohlo by tam být i něco jiného. Třeba Bulharsko, Srbsko. Albánie. Řekové chtějí, aby tam bylo Řecko. Polsko dělí, posunují, je zde nebo o tři sta kilometrů východně či západně. Jsou státy samozřejmé a nesamozřejmé. Ty první se na svou existenci neptají. Ty druhé ano. Proč jsme? Jaký má smysl, ideu, poslání náš stát?

Kupodivu se tak ptáme i my, ačkoliv český stát existuje tisíc let a má hranice dané přírodou. Krom Hitlera si nikdo nikdy nemyslel, že Čechy nemají být v Čechách, případně vůbec nikde.

Patetické záblesky

Tisíc let určují český stát pohraniční hory. Je přesto zvláštností Čechů, že se svému samozřejmému státu diví. Ano, často byl v područí, ale nikdy nezmizel. Nápadů na jeho zánik bylo dost, jednou hrr k Němcům, pak k Rusům, do Vídně, do Berlína, Moskvy, teď prý do Bruselu.

Šnekunda i trenkolóra. Podívejte se na návrhy nových českých vlajek od výtvarníků Reflexu

Politika těchto cest, toho přimykání, byla většinou ubohá. Za císařství se ve vlastní ubohosti český národ málem rozpustil. Zachránili ho německy hovořící učenci, kteří ze sebe v „národním obrození“ udělali Čechy a z negramotných sedláků obnovený politický národ jazyka českého. Ten nevyhladili, existuje a nikdo o něm nepochybuje. Existuje díky trvale špatné politice domácí i zahraniční a díky kombinaci vzmachů a přežívání za každou cenu. V tom je dvojjediný paradox velikosti a ubohosti Čechů.

Velikost jsou patetické záblesky, když přijedou tanky, když vyhrajeme hokej, když svrháváme už padlého Jakeše nebo když v čele stojí Masaryk. Jsou vzácné, ubohost je častější. Teď, po sto letech, vrcholí republika v trapnosti, kterou musíme zastírat, abychom se nezbláznili. Sto let demokracie reprezentuje dnes povedená dvojice trestně stíhaného estébáka a samolibého hulváta. A současně, vedle ubohosti, prožívá český stát jeden ze svých nádherných vrcholů – svobody, prosperity, bezpečí. Velikost a ubohost jdou ruku v ruce, nikdo neví proč.

České ekonomické století: Neexistuje fatální důvod, aby bohatnutí české společnosti …

Ubohost se v praktické politice jeví jako pohrdání vlastním státem a servilní sebeponižování před zahraničními pány a hulvátské nadávání na pány za jejich zády. Velikost, kterou máme, se nám jeví, jako by spadla z nebe, jako nějaká nezasloužená chvilka v neveselých dějinách. Republika před sto lety nevznikla naším bojem „za svobodu“, nýbrž pádem a rozkladem císařství. I když legendy říkají, že stát jsme si vybojovali, není to pravda. Vyjednali jsme si ho. Kdyby ne, tu republiku by nám přidělili.

V roce 1989 stejně tak, zhroutilo se ruské panství. Diskutovat o vzniku Československa nemá smysl, jiná možnost se ani nenabízela. Zato diskutovat o demokratičnosti Československa smysl má. Chtěl to lid, nebo ta hrstka demokratických vůdců s TGM v čele? Kdo to chce dneska?

Kdybychom tu už nebyli

Němci nás kdysi málem spolkli. Kdyby se to stalo, měli bychom velký jazyk, velkou kulturu a byli bychom neviditelní jako Slované severně od Ústí nad Labem. Nic by se nestalo, nikdo by Čechy dnes nelitoval, jako nelituje polabské Slovany. Byli a nejsou. Zánik Čechů by byl z dnešního hlediska přínosem pro jednotlivce, patřili by k samozřejmé a velké civilizaci s velkým jazykem. Ze záporů uvedu jen jediný: měli bychom mezi předky esesáky z vyhlazovacích koncentráků nebo padlé u Stalingradu. Za obě světové války bychom byli tíživě odpovědní. My nic, my jen větříček, bychom nemohli říkat. Němci můžou za Hitlera a my můžeme za Gottwalda. Je v tom velký rozdíl?

Neurážejte Krtečka! Účast na Zemanově ceremoniálu jej kompromituje
Jiří X. Doležal 28. října 2018 • 17:24

Neurážejte Krtečka! Účast na Zemanově ceremoniálu jej kompromituje

Ale řešit, jestli nám šalba dějin pomohla, či uškodila, je zbytečné. Češi tu jsou, jejich stát také, nikdo z ciziny tuto skutečnost měnit nehodlá. Republika je i po sto nelichotivých letech v základech pevná. Má vysokou šanci, že tu bude dál. Jediný faktor, který ji může ohrozit, jsou její občané.

Před časem nějací parchanti v Praze dali do oběhu seznam Židů, kteří škodí české kultuře. Přehlédli, že české kultuře škodí především Češi. V politice najdete mnoho smetí, jež voliči naivně obdivují. TGM dal při vzniku republiky veřejnosti za cíl amerikánskou svobodu a evropský humanismus. Obé se vžilo jen částečně a částečně se obé stalo cílem domácí nenávisti. Masarykismus po Mnichovu veřejnost lehce odhodila. Do popředí se natlačila ubohost, masarykismus šel do koncentráků. Když ho přežil, snědl ho Gottwald.

Důvody k radosti a hrdosti

V popředí je samozřejmě kritika a vztek, české trumfy. Škrtí politiku i voliče. Lidé obdivují velkohubost zkázy, v níž se prý hroutí všechny hodnoty. Platí to pro velký svět politických emocí, v životě jednotlivců to je jinak. Lidi žijí v nejlepším státě, jaký kdy měli. Jsou bohatší a bezpečnější, než byli, a žijí déle, i když nevědí proč.

Německo čeká politické zemětřesení: Právě začalo odcházení Angely Merkelové

Rozpor mezi reálnou politikou a reálným životem není nic nového, žijeme v tom od počátku národního obrození. Bludy, sny a nenávist, boj s nepřáteli a ve stínu tohoto zlověstného mraku celkem dobrý život hospodářský i kulturní, to je hlavní rozpor moderních Čechů. Co Karel IV. obtížně budoval, to husité vzápětí zničili. První republika „září“, komunisti ji pak devastují.

Velikány hanobí a vyhánějí do ciziny. Úspěch je sprosté slovo, ale každý by ho chtěl. Kdo ho nemá, vydává cizí úspěchy za hnůj a podvod. Jen co Mácha napsal báseň světové kvality, pustili se vlastenci s Tylem v čele do vyšetřování, proč zradil naši malost. Sotva Forman otevřel brány Hollywoodu, označili ho za zrádce české věci. Ani Kunderu obvinění ze zrady naší věci neminulo. Přišlo, jakmile se stal světovým spisovatelem. Postihlo to další a další, vědce, umělce, podnikatele, lidi, ať doma, či v emigraci. Jiní ale říkají: Neexistuje žádná „česká věc“, je jen věc lidská. Český stát, myslel Masaryk a před ním Havlíček, nestojí na české otázce, stojí na otázce humanity. Je to pravda?

Napsala mi jedna česká herečka, že se na to ptala svých maličkých synů, kteří ještě nevědí, že „česká otázka“ je problém. Řekli oba, že bez České republiky „bysme“ neměli český jazyk a museli furt mluvit jinak. Tím problém „český stát“ zmizel. Co se svobodou, jací jsme, kam jdeme, proč nejdeme atd.… to trvá dál. To je třeba luštit a rozmotávat. V jedné debatě, kde soudili zradu Kundery, že naschvál píše francouzsky, odpověděl kníže Schwarzenberg samozřejmě: „Proč by nepsal, když to umí?“ V této šlechtické jasnosti problém zmizel.

Zeman není velký státník, ale provinční žvanil. Svými móresy kazí 100. výročí…

Česká republika tu je a je dávno samozřejmá. Se svými veletoči trvá sto let. Umí být žalářem i radostí. Ale většinou něčím mezi tím. Základním důvodem pro to, proč je, je fakt, že je. Ten je samozřejmý, patříme ke starým národům se starým státem. Problém je, co s ním dnes děláme a uděláme.

Republika není hodnota

Republika není žádná hodnota sama o sobě. Je jen schránka. Záleží na tom, co do ní vložíme. Jsou ty vklady, ty investice dovnitř dobré? Ne-li, sebevětší pýchou zlatými písmeny napsáno „Česká republika“ neznamená nic. „Zlaté české ruce“ nebo „Byli jsme mezi deseti nejlepšími na světě“ – tyto oblíbené bludy jsou toho nic důkazem. Husité nechtěli po papeži víc svobody, nýbrž větší přísnost a víc božího fanatismu. Komunističtí hrdinové v roce 1968 nechtěli víc svobody a pryč od komunismu jako okupovaní Maďaři či Poláci ve svých marných vzpourách, nýbrž radili Brežněvovi, že má zavést „lepší“ socialismus. Ten se musel divit.

Bohumil Pečinka napsal Miloši Zemanovi projev k 28. říjnu. Přečte ho prezident republiky?

Co si vybereme?

Rádi poučujeme. Brežněva, papeže, císaře. Chceme kritizovat EU, ale doma máme ještě větší bordel, který té kritice bere vítr z plachet. Bojujeme za „evropské hodnoty“. Kdo však ví, co to vlastně je? Patří tam i medaile „boj za svobodu“ pro toho parchanta, který je dnes poslancem, a před třiceti lety v roli policajta mlátil lidi, kteří za svobodu skutečně bojovali?

Seznam deseti důvodů pro existenci České republiky jistě existuje. Bylo by krásné je vypočítat a ještě krásnější jim věřit. Jsou zašmodrchané i v tomto textu, třebas to tak nevypadá. Vyhledejte a zaškrtejte si je sami. Změřte si velikost národa a jeho politickou sádelnatost v pase. Nějak to prodělte či vynásobte a vyjde vám nějaký index jako u tlusťochů.

Dozvíte se, že jsme Češi, a hotovo. Rusa ani Němce ze sebe už neuděláme. To jsme propásli. Jediné, co máme v rukou, jsme my. Je to pořádný nástroj, ale jako nástroj může vše ničit nebo zvelebovat. Otázka je, co si vybereme.

V minulosti najdeme pro inspiraci příklady velikosti i ubohosti, obé vedle sebe. Jen je třeba se rozhodnout, co byla ta velikost a co se má považovat za ubohost. Podle toho pak dopadneme.

Vladimír Pikora: Cykloteroristé proti kulakům aneb Kdo nejezdí na kole, bude veřejně …
Marek Stoniš: Čtyři nové zprávy o konci světa
Marek Stoniš 24. října 2018 • 22:28

Marek Stoniš: Čtyři nové zprávy o konci světa





Kurzy měn
25,970
22,750
29,250
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější