nahoru

Začala finanční krize před 10 lety pádem banky Lehman Brothers? Ani náhodou! A nepoučili jsme se

Miroslav Cvrček14. září 2018 • 13:03
Tohle sice nejsou bratři Lehmanové, ale pro Japonce byl krach obří americké banky druhým největším bankrotem v japonských dějinách
Tohle sice nejsou bratři Lehmanové, ale pro Japonce byl krach obří americké banky druhým největším bankrotem v japonských dějinách
• foto: 
Profimedia

V sobotu 15. září to bude přesně 10 let, kdy obří americká banka Lehman Brothers požádala o ochranu před věřiteli, tedy zbankrotovala. Pád jedné z největší amerických bank se stal symbolem začátku krize, kterému všichni rozuměli. Krach banky je často považován za začátek finanční krize, která nakonec byla největší globální krizí od druhé světové války. Jenže krach banky byl důsledkem krize, ne její příčinou.

Lehman Brothers dlouhodobě patřila k pětici největších amerických bank. Člověk by řekl, že takový obr musel mít dlouhodobé potíže a bojovat o přežití několik měsíců či spíše let. Nikoliv. Zatímco v roce 2002 měla banka zisk necelé jedné miliardy dolarů, za rok 2007 byl už 4,2 miliardy. Přesto nepřežila hned rok následující.

Už v roce 2007 se čile mluvilo o hypoteční krizi. Ceny domů navzdory rozšířené víře o věčném růstu začaly klesat – že nemusí růst do nekončena bylo jasné už na přelomu let 2005 a 2006. Začátek krize by se tedy dal umístit sem, ale všechno je ještě složitější.

V každém případě šéf Lehman Brothers Richard Fuld řekl v dubnu 2008 akcionářům optimistickou novinu: „To nejhorší je za námi.“ Pět měsíců před krachem.

Jak volit na voličský průkaz: Kde a jak o něj požádat a kde s ním letos můžete jít k …

Hypotéky pro všechny

Lehman Brothers se nijak podstatně nelišila od jiných velkých amerických bank. Všechny měly prakticky stejné problémy ve stejnou chvíli, nebo aspoň problémy, které se odvíjely od stejných událostí na trhu. A problémy bank byly i plus mínus stejně velké.

Stejně jako teplota není příčinou nemoci, ale jejím projevem, nebyly krachy bank příčinou krize. Dokonce ani stagnace a pokles cen nemovitostí nebyly příčinou. Příčina byla jinde. Jako skoro pokaždé byl na začátku stát a se státem spjaté organizace.

Krize má velmi dlouhé kořeny. Jeden z nich se jmenuje Fannie Mae (Federal National Mortgage Association). Šlo o organizaci založenou v roce 1938 jako součást programu New Deal. Jejím hlavním úkolem bylo zpřístupnit poskytovatelům hypoték další zdroje, aby mohli ještě více půjčovat širším vrstvám obyvatel. Dělala to tak, že od původních poskytovatelů nakupovala hypoteční úvěry, čímž budovala tzv. sekundární trh hypoték. Možnosti Fannie Mae „zvracet“ do realitního trhu nové peníze se v průběhu minulého století navíc postupně výrazně rozrostly.

Od roku 1968 byla agentura veřejně obchodovatelná i pro soukromé investory. Obava z jejího monopolního postavení na sekundárním trhu vedla ke vzniku druhého vládou podporovaného subjektu, agentury Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation). Mechanismus její činnosti byl v zásadě stejný jako u starší sestry Fannie Mae. Více se ale zaměřovala na nezajištěné úvěry pro chudší zákazníky.

Drahoš mi dával prémie, pak na mě poslal obří kontrolu. Jeho útoky jsou odporné, říká …

Ohrožené komunity a Bill Clinton

Vlády se tvářily tak, že umožňují i chudším lidem získat vlastní bydlení. Banky na tom mohly vydělat. Tohle propojení politických a soukromých zájmů položilo základy hypoteční bubliny, ale až do 90. let nebyla bublina až tak velká, podmínky pro získání úvěru až tak uvolněné a úroky až tak nízké.

Jenže pak do hry vstupuje změna zákona s názvem Community Reinvestment Act, který v roce 1977 prosadil demokratický prezident Jimmy Cartera. Cílem bylo přimět banky poskytovat hypotéky vládou preferovaným skupinám obyvatel, kteří na hypotéku za standardních podmínek zpravidla nedosáhli. Mimo jiné dostatečné poskytování hypoték ohroženým skupinám lidí mohlo být podmínkou pro získání různých povolení ze strany státu.

A teď ta změna. Další vlnu „štědrosti“ otevřel prezident Bill Clinton v devadesátých letech. Jeho poradci v čele s Robertem Rubinem připravili změnu CRA a výrazné uvolnění pravidel. Opět šlo o ohrožené komunity, znovu se jim mělo více pomáhat.

Krásné, že? Kdo by v tu chvíli popřál sluchu skeptikům varujícím, že podmínky udělení hypoték mají své důvody? Kdo by chtěl vidět, že splácení hypotéky nemusí pro chudé znamenat jen světlou budoucnost?

Na zdánlivě bohulibé záměry bylo potřeba více peněz. V plné síle nastoupila ona slavná sekuritizace, nákup hypotečních úvěrů, jejich zabalení do balíčků a další prodej zájemcům po celém světě. Tím do systému začalo téct neuvěřitelné množství peněz. Investice opřené o víru v nekonečný růst cen nemovitostí začaly do bubliny rychle přifukovat.

Banky byly hodnoceny podle míry plnění záměrů CRA. Částečně pod tlakem, částečně pod vidinou obřího obratu pak skutečně rozvolňovaly pravidla, jež museli klienti plnit, aby na hypotéku vůbec dosáhli. Již nebylo nezbytně nutné ověřovat příjem klienta ani jeho úvěrová historie nemusela být bez chybičky. Objem úvěrů garantovaných CRA závratně rostl.

Posledním střípkem do skládačky krize byly rekordně nízké úroky nastavené kým jiným než centrální bankou (resp. americkou verzí centrální banky, Fedem). Během roku 2001 snížil Fed základní sazbu ze šesti procent na 1,75 procenta a na jedno jediné procento v roce 2003.

Nízké úrokové sazby vybízely k dalším a dalším úvěrům. Velké množství hypoték tlačilo vzhůru ceny domů. S rostoucími cenami domů rostl majetek domácností. Ty si díky tomu mohly, jak je v USA obvyklé, půjčovat více peněz nejen na domy. Takto podpořená poptávka působila jako lokomotiva na celou ekonomiku. Zároveň se levný dovoz a fakt, že velká část peněz mířila do nemovitostí a různých cenných papírů, zasloužily o to, že růst spotřebitelských cen byl relativně nízký. Proto centrální banka nebyla nucena své úrokové sazby zvyšovat a lidé si půjčovali víc a víc. Politici mohli být spokojeni.

Film o Terminátoroj dávali před chvílej, hráli si v něm na vojáci. Poznáte, když mluví…

Zvrat

Zběsilé tempo se nakonec Fed přece jen pokoušel zastavit vyššími úroky, které v letech 2005 a 2006 rychle zvýšil přes pět procent. Nový šéf Fedu Ben Bernanke to v té době bagatelizoval a americkému Kongresu tvrdil, že růst ekonomiky stojí na zdravých základech. Jenže byl to domeček z karet, který stál na předpokladu, že ceny nemovitostí porostou a s nimi i hodnota cenných papírů, do nichž byly zabaleny hypotéky, v bilancích investorů.

Jenže se logicky objevily problémy se splácením. Omezení poptávky po nových hypotékách a čím dál častější vracení domů, které jejich noví majitelé nebyli s to splácet, přispěly k obratu ve vývoji cen domů a bytů. Poskytnuté hypotéky najednou neměly takovou hodnotu. Banky musely reagovat. Ale nejen ty, které hypotéky poskytovaly. V sekuritizovaných „balíčcích“ je měly finanční domy po celém světě.

Pád hodnoty cenných papírů si vynutil jejich přecenění. Banky to musely vykázat jako ztrátu, což nejen stovky z nich dostalo do bankrotu, další stovky na jeho hranu. Banky se začaly bát půjčovat sobě navzájem, neboť si nebyly jisté, zda se jim peníze ještě vrátí.

Onen zázračný pohon domněle nekonečného růstu jménem úvěr se zadrhl, následně se ekonomiky téměř všech zemí, Česko nevyjímaje, propadly.

Vladimír Pikora: Serena a údajný sexismus, sociální sítě a konec civilizace

Zájmy

Americká vláda a Fed zachránily všechny velké banky, které by jinak padly, neb se ukázalo, jak hliněné mají nohy. Všechny, až na jednu. Lehman Brothers skutečně reálně zkrachovala.

Tehdejší ministr financí Henry Paulson to odůvodnil tím, že je nepřijatelné použít peníze z kapes daňových poplatníků. Jeho slovům se dnes můžeme jen vysmát. Za pár dní ovšem finance dostali jiní – AIG, Morgan Stanley i Goldman Sachs, nemluvě o hypotečních gigantech Freddie Mac a Fannie Mae. Proč ne Lehman Brothers?

Když se Henry Paulson se v roce 2006 stal ministrem financí Bushovy vlády, přišel tam přímo ze šéfovského křesla hlavního konkurenta Lehman Brothers, z Goldman Sachs. A byl to Paulson, jenž rozhodoval o tom, že svému bývalému zaměstnavateli bude bohatě pomoženo. Spolupracoval přitom s tehdejším šéfem newyorské „pobočky“ centrální banky Timothym Geithnerem. Toho si pak jako ministra financí vybral Barack Obama.

Podobným případem je ministr financí Clintonovy vlády Robert Rubin, který se na nafukování bubliny změnou pravidel podílel přímo kardinálně. Také on předtím pracoval dlouhá léta v Goldman Sachs. Po odchodu z vlády si pak jako šéf Citigroup vydělal 126 miliónů dolarů. Také on radil Baracku Obamovi. Obama mimochodem dříve pracoval pro Association of Community Organizations for Reform Now (ACORN), spolek komunitních organizací, který se mimo jiné aktivně podílely na prosazování cílů CRA do praxe.

Ve skvělé knize Zlé peniaze slovenský ekonom Juraj Karpiš popisuje detailně nejen nástup krize, ale i to, jak se ministr Paulson podle pozdějších výpovědí sešel v červnu roku 2008 v moskevském bytě se zástupci Goldman Sachs, se kterými probíral další kroky vlády a možnost bankrotu konkurenta Lehman Brothers.

Příčiny a výsledky

Co z toho všeho plyne? Za většinu krizí mohou na první pohled bohumilé záměry politiků. Téměř vždycky na nich někdo pořádně vydělá. Skoro vždy to zaplatí někdo jiný. Prakticky nikdy nejsou hlavní viníci odpovídajícím způsobem potrestáni, zřejmě i proto, že složitosti problému téměř nikdo nerozumí. Poučení? Bojte se politiků, kteří chtějí vaše dobro za vaše peníze.

Nejstarší fotografie amerických prostitutek pochází z roku 1892, vyšly v nové knize
Dunkerk aneb Operace Dynamo: Nejhrdinější evakuace všech dob a důležitá československá …





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,960
22,740
29,130
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější