Strana práv občanů (SPO) na svém mimořádném sjezdu minulý týden zhodnotila výsledky svého snažení, zvolila si nové vedení a „přemluvila“ svého – na sjezdu rovněž přítomného – čestného předsedu Miloše Zemana, aby si mohla do svého názvu opět vrátit označení „zemanovci“. Hlava státu s tím blahosklonně souhlasila a udělila mnoho moudrých rad, jak se vyvarovat dalších debaklů a naopak jak opět stoupat na politickém nebi vzhůru.
Ale ruku na srdce, aby se tak stalo, musel by nastoupit čaroděj Vigo a točit kouzelným prstenem minimálně nejednu osmihodinovou směnu. Této straně totiž už nepomůže nic a její členové sami propásli jedinečnou možnost to celé ukončit, spolek rozpustit a odejít se vztyčenou hlavou. Strana už svoji „historickou úlohu“ splnila a do budoucna už nemá co nabídnout.
Zní to paradoxně, ale přestože se tato strana nikdy nedostala do Poslanecké sněmovny (a v roce 2010 k tomu opravdu mnoho nechybělo), může se ve své historii pochlubit i několika úspěchy, které zásadně ovlivnily politickou situaci v zemi.
Předně se jí podařilo do vysoké politiky vrátit Miloše Zemana, který po ostudné prohře v prezidentských volbách v roce 2003 odešel na svůj politický vejminek na Vysočinu, odkud více či méně intenzivně odstřeloval své nástupce a postupně ničil svoji kdysi mateřskou ČSSD. SPO při tom Zemanovi posloužila jako výtah zpět na výsluní a díky jeho dvojité výhře v boji o Hrad je tak stranou prezidentskou (ačkoliv to na její váhu, význam i reálnou činnost nemá žádný alespoň trošku viditelný dopad).
Existence SPO a její kandidatura do Poslanecké sněmovny v roce 2010 sebrala ČSSD a Jiřímu Paroubkovi mnoho hlasů, díky kterým byl výsledek vítězných socialistů tak hubený, že je při vzniklém rozložení sil ve sněmovně tehdejší prezident Václav Klaus ani nepověřil pokusem sestavit vládu. Dlužno dodat, že předtím se Zeman s Paroubkem ve zlém rozešli, no a bylo vymalováno. Kandidatura SPO v volbách byla na to reakcí a nástrojem osobní msty.
Určitý úspěch Strana práv občanů zaznamenala i v roce 2012 při volbách do krajů. Hranici pěti procent sice překonala jen ve dvou krajích (Pardubický a Zlínský), nicméně tento zisk dokázala strana přetavit v účast v krajských koalicích. Pak přišly i nějaké úspěchy ve volbách do Senátu a do horní komory zasedli Jan Veleba či František Čuba. Ale tím výčet úspěchů skončil.
Od té doby to jde se stranou z kopce. V loňských volbách do Sněmovny získala necelých 20 tisíc hlasů, Čuba z kraje letošního roku rezignoval na křeslo v Senátu a Veleba ho letos na podzim už ani obhajovat nebude. SPO loni pošilhávala po volební koalici s Okamurovou SPD, ta ji však zavrhla. Prezident Zeman na sjezdu stranu vyzval k pokračování a účasti nejen v komunálních volbách. Tak se nejspíš i stane a v některých obcích je možné, že strana pár křesel v zastupitelstvech získá. Ale to bude všechno.
Není tu totiž žádný reálný důvod proč hlasovat pro tuto stranu. Ta nemá žádný vlastní originální program, jeho teze se v mnohém prolínají s programy dalších podobně smýšlejících stran, jejichž síla je mnohem větší. Nabídka osobností v tričku Zemanovců je také dosti omezená a nikterak zářná.
Rozumím tomu, že pro řadu lidí je prezident Miloš Zeman významnou a váženou osobou, která má jejich sympatie. Takovým lidem ale nikdo a nic nebrání v založení volného či zájmového fanklubu, který se bude s prezidentem scházet a zvát ho na své akce a podobně. Ale pro fungování skutečné politické strany to je hodně málo a celé to malování světlé budoucnosti působí dosti úsměvně. Strana už má splněno, jelikož svoje dějinné poslání splnila. Teď jde už jen o to, aby si to uvědomili i její lídři a podívali se na sebe do zpříma nastaveného zrcadla.
