V médiích se v posledních dnech přetřásá kauza ministra Roberta Pelikána a jeho rozhovoru pro týdeník Respekt. Pelikán v něm jednak obvinil policii z politické motivace při načasování žádosti o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, což zní samo o sobě z úst ministra spravedlnosti dost znepokojivě. Co by ale v případě hypotetického uznání soudem mohlo ohrozit svobodnou práci českých médií, je Pelikánovo překrucování autorského zákona.
Rozhovor s Robertem Pelikánem vydal časopis nakonec v plném znění, přestože si jeho zveřejnění ministr nepřál. V jeden moment rozhovoru totiž začal brát zpět svá ostrá slova na adresu policie, přesněji řečeno tvrdil, že by takto neměl mluvit z pozice šéfa svého resortu. To si měl rozmyslet dříve, chtělo by se říct. Pelikán ale redaktora začal přesvědčovat, že má právo vydání interview zastavit.
Odkazoval se přitom na paragraf 11 autorského zákona. „Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě,“ stojí ve zmíněném zákoně. Otázka tedy zní, zda je novinový rozhovor dílem spíše redaktora, který jej zpracovává, vede, nahrává a sepisuje, nebo zpovídané osobnosti, jež pouze odpovídá na dotazy.
Co je a není tvůrčí činnost
Podle Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky se dá o autorství respondenta hovořit maximálně u knižních rozhovorů, a i u těch s otazníkem. U interview v časopise by se pak podle advokáta a experta na mediální právo Aleše Rozehnala nemělo o autorství zpovídaného ani spekulovat: „Rozhovor je skutečně autorským dílem. Jeho autorem však není ten, kdo odpovídá na otázky, ale ten, kdo rozhovor vede, tedy nejčastěji novinář,“ říká Rozehnal.
Pelikán, který je sám advokátem, tedy s vysokou pravděpodobností autorský zákon překrucuje ve svůj prospěch. A to je z vícera důvodů alarmující. Za prvé jsme svědky případu, kdy se politik pokouší diktovat redaktorovi, zda smí, či nesmí vydat text, jenž je novinářovým duševním vlastnictvím.
Na konci publikovaného rozhovoru se Pelikán čtenářům omlouvá za to, že jej musejí číst, a tvrdí, že mu redakce časopisu upřela údajně zákonem zaručené právo rozhodnout o jeho vydání. Aleš Rozehnal k tomu dále uvádí, že „argument rozporu zveřejnění rozhovoru s autorským právem je zcela mylný a žádný soud by mu (Pelikánovi, pozn. red.) nemohl dát za pravdu“. Odkazuje přitom na fakt, že u rozhovorů, které jsou nahrávány na diktafon, dává autorský zákon plné právo na jejich užití výrobci záznamu čili běžně novináři.
Po volbách bude líp?
O Pelikánovi se už delší dobu spekuluje jako o možném příštím ministru vnitra po říjnových volbách. Pokud by vládu sestavoval Andrej Babiš, chtěl by mít z pochopitelných důvodů nad policií kontrolu. A kdo jiný by mu ji mohl poskytnout lépe než jeden z nejvěrnějších. Ministr spravedlnosti se totiž Babiše zastal i ve věci zveřejněných odposlechů, k nimž se odmítl vyjádřit s dodatkem, že cizí rozhovory neposlouchá.
Po volbách se tedy může stát ministrem vnitra člověk, jenž jednak obviňuje policii z politizace vyšetřování dotačního podvodu, jednak účelově manipuluje s autorským zákonem za účelem pojištění vlastního mediálního obrazu.
Běžnou novinářskou praxí je rozhovor k ověření nenabízet, pokud však o autorizaci zpovídaný požádá, většinou je mu vyhověno. Ta ale v žádném případě nemá být příležitostí k napravování přešlapů, které si dotyčný uvědomil až napodruhé. Kdyby novinařina fungovala podle Pelikána, půlka rozhovorů s politiky by snad ani nemohla vyjít. No, možná by nakonec bylo líp.
