Tento týden přehlasovala Poslanecká sněmovna Senát. Stvrdila svoji verzi rozsáhlé novely stavebního zákona, jež má za cíl zjednodušit a zrychlit povolovací řízení. Z legislativy tak zmizí ustanovení dávající šanci účastnit se územního a stavebního řízení spolkům, které z různých důvodů účelově bránily výstavbě, jež s nimi nesouvisela, a tím paralyzovaly rozvoj měst. Situace se dostala tak daleko, že zatímco v Praze v roce 2007 trvalo vyřízení územního rozhodnutí v průměru devět měsíců, nyní to je už 4,5 roku. To jistě není normální.
Obyčejně na počiny Parlamentu spíš nadávám. Tentokrát ovšem musím říct, že to vítám. Z vlastní zkušenosti vím, že zákon byl špatný. Dával stavebním úřadům až moc velkou moc. Mě osobně stavební úřad „jen“ nadměrně a na hraně kompetencí buzeroval, ale nepochybuji, že tak velká moc taky jistě vytvářela prostor pro korupci. Zkušenost ukazovala, že oligarchové stejně realizovali cokoli a kdekoli. Jenomže…
… Jenomže změnou zákona otázka regulace výstavby nekončí. Teď nám pro změnu zase hrozí UNESCO, že kvůli výškovým budovám vyškrtne Prahu ze Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví.
Jistě, byla by to škoda, protože nálepka UNESCO je pro turisty určitě lákavá. Otázkou ale je, zda nám podřízení UNESCO stojí za to. Vlastně se musíme rozhodnout, zda chceme, aby Praha byla skanzenem pro turisty, nebo chceme, aby byla moderním pulsujícím městem, kde se dobře žije a podniká. O nic jiného tu neběží.
Pamatuji si, jak se vedly debaty o Tančícím domě. Kdysi – ještě jako mladý kluk – jsem byl velkým odpůrcem stavby. Uteklo pár let a názor jsem otočil o 180 stupňů. Tančící dům Praze neublížil. Naopak jí pomohl. Oživil ji. Praha je nyní pro turisty ještě zajímavější. Jezdím kolem něj téměř denně a pokaždé vidím, jak si ho lidé fotí.
UNESCO určitě jen tak planě nevyhrožuje. Už kvůli podobným věcem vyškrtlo ze seznamu jiná města. A víte, co se stalo? Nic. Například Drážďany byly vyškrtnuty kvůli novému mostu a saská vláda po osmi letech od vyškrtnutí tvrdí, že to nemělo žádný negativní dopad na zájem turistů o město ani na místní ekonomiku.
Ostatně Londýn taky postavil Střep, který se určitě nemohl milovníkům historie líbit, ale nakonec je z něj v podstatě nový symbol Londýna. Když Harry Potter ve filmu letí na koštěti nad Londýnem, letí kolem něj. To je pro Londýn lepší reklama než jakákoli jiná kampaň placená magistrátem.
Bát se výškových budov je nesmysl a ekonomické bláznovství. Praze by měl pomoci Metropolitní plán. Ten ji odblokuje. Ten by měl totiž mimo jiné zavést výškovou regulaci. Stanoví, jak vysoké budovy bude možné na kterých místech stavět. Metropolitní plán – snad — přinese rozvoj. Mnoho obstrukcí z řad aktivistických spolků se dnes opírá právě o plán zastaralý, jenž se jim pro „ostřelování“ nových záměrů výtečně hodí. Doba je šílená. Každý chce v Praze něčemu zabraňovat, protože „on tu byl dřív“. Louis de Funès křičí ve filmu Piti piti pa: „To je moje ulice!“ Někteří pražští politici se chovají stejně.
Podobné diskuse přitom nejsou nové. Vedly se už před stovkami let. Kdyby Praha nebyla odvážná, dodnes kolem ní stojí hrady, máme pouze jeden most a jsme jen provinčním městečkem.
Mně osobně mrakodrapy nevadí. Pro mě je mrakodrap budova přesahující 150 metrů. Takovou v ČR ovšem nikde nemáme. Nejvyšší budova v ČR je v Brně a má jen 111 metrů. Pro představu: newyorský Empire State Building má 381 metrů a nejvyšší budova světa má aktuálně 828 metrů. Tak co tady řešíme?
Praha další rozvoj a výstavbu prostě potřebuje. Je to srdce ČR s nejvyšším HDP na hlavu. Pokud se nebude dařit Praze, nebude se dařit ani jiným regionům. Od Prahy se odvíjí konkurenceschopnost celé země.
Známý český architekt Roman Koucký v publikaci Elementární urbanismus píše: „Rozvoj měst se musí obrátit z extenzívního trendu atakujícího nová a nová území v okolí města zpět k intenzívní recyklaci místa, tak jako tomu bylo v minulosti vždy. Je třeba města doplnit a zintenzívnit jejich život.“ Ale to je přece logické. Město rozplizlé do okolí má daleko větší náklady na provoz a není konkurenceschopné. Město potřebuje zahustit a k tomu výškové budovy vedou. To je nejen moderní trend, ale i logický důsledek ekonomických faktorů.
Nebojme se proto různých nadnárodních organizací, jež si myslí, že mají patent na rozum. Nemají ho! Já si z těchto organizací na zadek nesedám. Ať už to je OSN, UNESCO, MMF, nebo jiné. Jsou to hlavně teplá místečka pro přebytečné byrokraty a lobbisty, kteří mluví do věcí, do nichž jim nic není a kterým stejně nepomohou. Například OSN by měla zabránit válkám. Přesto války byly, jsou a budou. Modré přilby v Bosně ukázaly, že jsou víc ke škodě než k užitku. A ještě k tomu stojí hodně peněz.
Autor je hlavním ekonomem analytického domu Next Finance
