Zvláštní. Profesor Jiří Drahoš, bývalý šéf Akademie věd, ještě ani pořádně nezahájil kampaň, nevyjádřil se k mnoha otázkám, ale hejno mudrlantů už ví, jak to dopadne. Na Miloše Zemana prý nemá. Důvod? Drahoš je příliš normální a není tolik vyhraněný. V československé a české prezidentské tradici nenormálnost k Pražskému hradu skutečně patří, otázkou ale je, zda je to správně.
Na hodnocení a rozbor Jiřího Drahoše ještě bude dost času a prostoru, jeho kritici už ale dopředu vědí, že je to „stroj na nic neříkající věty“, že „není takřka vůbec vyhraněný“, že je to jakýsi „fíkus“, „produkt PR“ a „konstrukt médií“.
Paradoxní na celé věci je, že tato vyjádření přitahují k Drahošovi daleko větší pozornost, než kdyby nepadla. Což mu vyhovuje. Na startu kampaně mu pomohli jeho protivníci a za něj zařídili, že jméno Drahoš už slyšeli i tam, kde předtím nikdy ani netušili, že nějaký předseda Akademie věd vůbec existuje.
Profesor Drahoš také při čtvrtečním dopoledním setkání s novináři v pražské Národní technické knihovně několikrát opakoval, že nechce být AntiZemanem. Opakovat to nemusí, protože na AntiZemana pasován byl, nic s tím nezmůže. A… to bude jeho další výhoda.
Konstruktem je naopak představa, že národ po Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi touží po prodloužení „nenormálnosti“ (myšleno v souvislosti s Drahošovou „normálností“) na Pražském hradě. Zeman společnost přes své předvolební sliby dokonale polarizoval. Ve čtvrtek večer na TV Barrandov se dokonce sám sebe řečnicky ptal, koho ještě vlastně v krátkém pořadu neurazil.
Komu se proto nakonec vyplatí rozpoutaná hra na normálnost a nenormálnost, jen uvidíme. Nebyl bych si tak jistý tím, že voliči touží právě v případě postu prezidenta po nekonečné válce, jak to vidíme dnes.
Miloš Zeman si k sobě přitáhl v posledních dvou letech voliče, kteří vidí kriticky migrační tsunami, islamismus a terorismus. Jinak ale dělá pouze to, co známe už 25 let. Právě v tom může být určitá Drahošova normálnost pro někoho přitažlivá.
Navíc jistota, že takzvaná nenormálnost vždy vyhrává, není u přímých prezidentských klání nijak veliká. Politika je kyvadlo, které se po čase nakloní na druhou stranu bez ohledu na záměry a přání kandidátů a jejich týmů.
Je pochopitelné, že někteří lidé sázejí na to, že normálnost Drahoše v kampani zabije. Příklad ze Slovenska je ale přesně opačný. V podstatě neznámý a „normální“ kandidát Andrej Kiska tam v roce 2014 ve druhém kole zcela rozstřílel „nenormálního“ premiéra Roberta Fica, kterého u našich sousedů znala i obsluha toalet.
Miloš Zeman navíc svým prezidentstvím uzavírá jednu politickou kapitolu českých dějin. Doba porevolučních vůdců, mezi které patří, definitivně končí, generace se vyměnily, touha po výměně je logická.
Do ní zapadá i to, že technologiemi zmítaná společnost hledá i jakousi kompenzaci v „normálních“ kandidátech, u kterých bude stačit výkon funkce pouze registrovat.
Podceňovat se nedá ani fakt, že na politické scéně nastala naprosto nenormální situace. Ve světě je takřka nemožné, že velké strany neoznámí své vlastní kandidáty. U nás některé laškují s podporou Zemana, jiné nadále váhají, další spekulují. Jev je to v Evropě neobvyklý a jeho důsledkem je právě výroba „normálních“ kandidátů.
Jednoznačně tvrdit, že proti Zemanovi prakticky nikdo nemá šanci, je proto ošidné. Doporučuji se podívat na vývoj preferencí Miloše Zemana, Jana Fischera a Karla Schwarzenberga před minulými prezidentskými volbami. V nich se podpora u jednotlivých kandidátů mimořádně dramaticky a poměrně rychle měnila. Na Donalda Trumpa také málokdo sázel.
Vzhledem k naturelu Miloše Zemana, jeho snadnému přístupu do médií i slibu, že nebude kritizovat protikandidáty, by prezidentův tým potřeboval Jiřího Drahoše vykolejit z jeho „normálnosti“, protože ostré reakce a souboje, to je Zemanova parketa.
Nastává dlouhá hra nervů. Kdo ji zvládne „normálně“, vyhraje…
