Opovržení či nezájem lidí o politické dění v České republice se o uplynulém víkendu opět prezentovaly ve své celé „kráse“. Při opakovaných volbách do Senátu na Mostecku přišlo k urnám jen 12 procent oprávněných voličů. Takto nízká účast u prvního kola senátních voleb v Česku ještě nikdy nebyla. Nezájem voličů přispěl k tomu, že staronové senátorce Aleně Dernerové stačilo ke zvolení – byť už v prvním kole - jen 5933 hlasů.
Pomyslnou korunu všemu nasadila jistá obec Obrnice, kde přišlo volit jen 6,75 procenta z 1630 oprávněných voličů. Jeden ze tří volebních okrsků této obce se navíc vykázal s dosud nevídanou účastí 5,03 procenta, kdy z 537 zapsaných voličů přišlo vhodit svůj lístek do urny jen 27 lidí.
A však volby proběhly regulérně, výsledek platí a Alena Dernerová bude i nadále senátorkou. Pro úplnost je třeba dodat, že Dernerová – svým civilním povoláním dětská neuroložka - vyhrála už loni na podzim. Ale Nejvyšší správní soud zanedlouho nařídil opakování voleb, protože část hnutí Severočeši.cz nepovažovalo Dernerovou za řádnou kandidátku hnutí a i přes jejich podání ji z voleb nevyškrtl ani mostecký magistrát.
Nakonec se však i podruhé ukázalo, že místním lidem ani tak moc nejde o barvu stranického trička, ale o osobu kandidáta. Navíc ostatní strany k těmto volbám přistupovaly tak nějak z nutnosti a úsporně a výsledky tomu jen nasvědčovaly.
Přesto Alena Dernerová získala plnohodnotný mandát jako jejich dalších 26 kolegů a kolegyň, kteří už osvědčení o zvolení obdrželi loni na podzim. Za určité zamyšlení však stojí skutečnost, zda je dvanáctiprocentní účast dostatečně legitimní pro to, aby se zvolený zástupce podílel na přijímání zákonů, které ovlivní životy občanů celé země. Po tomto nevídaném záseku se ani nebudu divit, když se opět rozvíří debaty o zrušení Senátu.
Problém však je ten, že Česká republika, která nyní prochází poměrně radikální přeměnou stranického systému, nějakou protiváhu proti Poslanecké sněmovně potřebuje. Pokud bychom uvažovali o zrušení Senátu, koho potom na jeho místo?
Je možné (a nejspíš i zcela určité), že za nízkou volební účastí stálo absolutní znechucení lidí z politiky, ale i skutečnost, že v Česku probíhá permanentní volební maraton. Loni na podzim Senát a kraje, letos Poslanecká sněmovna, za rok prezident republiky, Senát a komunál... Lidé si pak připadají jako hlasovací stroje, kteří sice někomu hlas dají, ale faktický výsledek voleb je stejně jiný, protože se kolikrát domluví poražení mezi sebou a vítěze přehlasují.
O volbách se říká, že jsou svátkem demokracie. Samotné volby sice probíhají bez potíží, dle zákonů a tudíž jsou demokratické. Přesto je nízká volební účast fatální vadou na kráse. Čert v tuto chvíli vem ty miliony, které se musí zaplatit za vytisknuté lístky a na odměnách členům volebních komisí. Tady totiž pomalu ale jistě směřujeme k bodu, kdy o nás bude rozhodovat jen úzká skupina lidí. Tuto úzkou skupinu lidí bychom mohli o minulém víkendu nazvat zbloudilci. Ale co když to ve skutečnosti zbloudilci nejsou?
Veřejná moc v tuto chvíli visí proklatě nízko a v takové situaci pak na už pak dosáhne kdekdo. Nezapomínejme na to, že i historie českého zákonodárného sboru už zná četné příklady těch, kteří se dostali do křížku se zákonem. Nejhorší pak na tom je to, že jsme jim vstup do těchto funkcí umožnili my sami, stále častěji i tím, že jsme během voleb zůstali sedět doma.
