Jako každoročně šestnáctého listopadu večer, odeslal jsem výroční pozdrav kamarádce, se kterou jsme před sedmadvaceti lety dostali přes držku na Národní třídě. Když jsem ho odesílal, měl jsem sto chutí napsat: Hele, nevyšlo to, pojďme na tu Národní ještě jednou!
A určitě jsem tím nemyslel pozvání na oslavy výročí sedmnáctého listopadu, ale přesný opak: Měl jsem sto chutí jí pozvat na novou vlnu revoluce. Je pravda, že jsem byl mladý a naivní, když se bolševismus zhroutil. Ty představy, které jsme měli o demokracii a demokratickém způsobu řízení společnosti ale zas tak úplně dětinské nebyly. Třeba že vláda vecí veřejných nebude v rukou bolševických fízlů, že prezident nebude ruský šváb, a že čtyřiatřicet procent spoluobčanů nebude v průzkumech dávat hlas hnutí vyrostlému na nejlepších tradicích Státní bezpečnosti.
Pojďme si připomenout pár momentů našeho veřejného života, bude hned jasnější, co si myslím. Tedy například:
- Osoby s krycím jménem Bureš a Falmer zrovna ve veřejnoprávní televizi vysvětlují, jak má vypadat ta správná demokracie. Bureš k tomu co chvíli jemně naznačí, že všetky ostatní kradnů, čímž dává najevo, že jediným poctivým politikem je on. To podtrhuje skutečnost, že se Státní bezpečností podle rozsudku, postaveného na výpovědích jeho řídících estébáků, nespolupracoval vědomě.
- Na Pražském hradě sedí ruský šváb, jehož nejoblíbenější sportovní disciplinou je čínský rektální alpinismus. Když momentálně není opilý do dobré nálady, stává se hlavním hnacím motorem hradní politiky Zemanova mstivost.
- Díky osobě ministra financí hrozí vážné ohrožení české státnosti, protože pokud půjde vývoj koncentrace moci v Babišových rukou tím směrem, kam jde nyní, delší dobu, stane se naše země jednou z divizí Agrofertu.
- Nejslavnější české deníky se staly díky svému vlastníkovi stranickou propagandou hnutí ANO. Hnutí, které je z podstaty nedemokratické, které má zcela eticky nepřijatelného šéfa, ale které by volily třicet čtyři procenta Čechů.
- Jeden z těch, co za komunismu mlátili protirežimní demonstranty, přisluhovač komunistické totalitní zvůle, jistý Ondráček, není za bití demonstrantů o Palachově týdnu ve vězení, ale toho času působí jako ctihodný poslanec za Komunistickou stranu Čech a Moravy.
- A tato bolševická mlátička nejenže je poslancem - on dokonce navrhuje zákon, aby bylo stejně jako za komunismu trestné urážet prezidenta. Šedesát dalších poslanců návrh podpořilo.
Jako ukázka to snad stačí. Sedmnáctého listopadu 1989 bylo jasno - Husák, nebo Havel. Dnes je naopak zcela zataženo. Na jedné straně zcela nepřijatelný Zeman, Babiš, Ondráček a další melody makers, a proti nim kdo? Horáček? Ten, který svou kariéru sázkařského magnáta začal v komunistické šedé zóně veksláků a černých bookmakerů. A peníze, za které si chce zaplatit prezidentskou kampaň, jsou peníze vydělané na sázkách hlupáků kupujících si kousek naděje. V podstatě ten úplně nejčistší a nejpoctivější způsob, jak vydělat peníze, že...
Takže - do ulic chodit nemá smysl. Víme přesně, koho ne - ale nemáme v politice nikoho, koho ano. Komu můžeme věřit, identifikovat se s ním, brát ho vážně. Politika je personálně úplně vyprázdněná a kromě různých odrůd komunistických kádrů jsou v ní už jen nudní a nevěrohodní úředníci. V zemi není jediný důvěryhodný a nezkompromitovaný politik s charismatem. Nebude tedy nakonec nejlepší Českou republiku zrušit a požádat USA o protektorátní správu?
