Tibetský dalajlama navštívil Českou republiku a celkem dle očekávání nedošlo k žádnému, ani soukromému setkání s některým z vrcholných českých politiků. Ignoroval ho také český primas kardinál Dominik Duka, ačkoliv veřejné setkání s dalajlamou se odehrálo pár metrů od Arcibiskupského paláce.
Dalajlama nemá žádnou oficiální politickou funkci. I kdyby ji měl, bylo by to pro něj spíš přitěžující okolností. Je to ale světově uznávaná postava, koneckonců dostal Nobelovu cenu, a kdo chce, může se s ním setkat soukromě. Pokud se mu do toho nechce, tak spíše s ohledem na možné (tedy jisté) pobouření čínského vedení. Pak záleží na osobním postoji dotyčného, tedy jeho ochotě nějaké ty výčitky z Pekingu riskovat.
To stálé opakování mantry o separatismu, ačkoliv dalajlama patří v tibetských záležitostech k těm umírněným a nezávislost Tibetu nepožaduje, už je poněkud trapné. Nemůže tomu věřit ani čínské vedení samotné. Spíše to budí dojem obav z toho, jak by to za otevřenějších poměrů vypadalo, kdyby se začalo mluvit o čínských zločinech v době kvetoucího maoismu.
Přesto se řada veřejných osobností s dalajlamou setkávala a na Peking při tom nebraly velký ohled.
Dalajlama se například setkal už v roce 1973 s papežem Pavlem VI. ve Vatikánu. Také s Janem Pavlem II. v letech 1980, 1982, 1986, 1988, 1990 a 2003. Papežové sice v Číně nemají žádný ekonomický zájem, ale riskují tím perzekuce vlastních lidí, tedy čínských katolíků, jež Peking pronásleduje.
V roce 1990 se dalajlama setkal s delegací židovských učitelů v Dharamsale a od té doby navštívil třikrát Izrael a v roce 2006 se setkal s vrchním izraelským rabínem. Soukromě ho přijal v roce 2006 papež Benedikt XVI. Je tu i dlouhý seznam dalších náboženských činitelů, kteří se dalajlamy nebáli, respektive být s ním nějak spojeni aspoň na fotografii: anglikánský arcibiskup z Canterbury Robert Runcie, Gordon B. Hinckley, který byl prezidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormonů), stejně jako s představiteli pravoslavné církve, muslimy, hinduisty, sikhy.
Sledovanější jsou ale setkání s politiky. V roce 1997 dalajlama vykonal návštěvu Tchaj-wanu, kde byl přivítán jako hlava státu. Při své návštěvě tamtéž v dubnu 2001 se setkal s tchajwanským prezidentem a byl obviněn Pekingem z používání buddhismu jako „zástěrky“ pro rozdělení Číny. Nevoli vyvolala také jeho návštěva na Tchaj-wanu v roce 2009.
Americký prezident Bill Clinton přijal dalajlamu v roce 1998. Tibetský vůdce dostal v roce 2007 zlatou medaili Kongresu z rukou prezidenta George W. Bushe a za přítomnosti předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové a tehdejšího předsedy Senátu Roberta Byrda.
Kanadský premiér Stephen Harper si vysloužil nelibost čínské vlády po přijetí dalajlamy v letech 2007 a 2012.
Často jde o setkání neoficiální, která trvají deset nebo dvacet minut, ale státníci neberou ohled na to, že i tohle Číňany rozčilí. Reagují pak někdy protiakcemi. Když dalajlamu přijal v roce 2008 francouzský prezident Sarkozy, zrušil Peking plánovanou schůzku mezi Evropskou unií a Čínou.
Firma Apple pobouřila čínskou vládu tím, že použila fotografii dalajlamy v sérii reklam, kde se objevil také Muhammad Ali, Gándhí a Picasso.
Při dalajlamově cestě do Londýna v roce 2012 a jeho setkání s premiérem Davidem Cameronem a vicepremiérem Nickem Cleggem reagovala Čína prohlášením, že to bude mít „vážné důsledky“, protože setkání „vážně porušilo vnitřní záležitosti Číny, podkopalo čínské základní zájmy a zranilo city čínského lidu“. Ty nesporně zranila svou schůzkou i premiérka Angela Merkelová, takže Peking zrušil schůzku s německým ministrem spravedlnosti.
Celkem je však vidět, že přes velký pokřik zpoza Čínské zdi se celkem nic neděje. U nás ale vládne jiný duch. Kardinál Duka a nikdo další z církevních představitelů nepovažují dalajlamu za dost dobrého, aby stálo za to s ním být společně viděn. Tragikomické postavy s momentálním bydlištěm na Hradě není třeba zmiňovat a premiér Sobotka dělá mrtvého brouka, protože sociální demokracie žije v představách velkých obchodů s Čínou. Velké obchody jistě budou, jen sotva takové, jak se chlubil Miloš Zeman. Prospěch z toho jistě také bude, ale budou ho mít lidé jako Petr Kellner a Jaroslav Tvrdík.
Ať se každý setkává, s kým chce. Zemanovi a dalším třeba nezapáchá bratření s agenty KGB. Oni sami musí vědět, proč to dělají.
