„Vladimir Putin má pravdu,“ píše na svých stránkách dlouholetý spolupracovník Hlasu Ameriky James Brook, jenž strávil v Moskvě přes sedm let. „Západ masívně zasahuje na Ukrajině.“ Jenže hned dodává, ať ho to čtenář nechá vysvětlit. V roce 2013 cestovalo do zahraničí – mimo území bývalého SSSR — 15 procent dospělých občanů. Oproti tomu cestovala do západní Evropy třetina občanů Ukrajiny ve věku 20 až padesát let. Ne jako turisté, ale za prací.
Podle Brooka je rozdíl mezi někým, kdo dává deset eur za kávu v Praze nebo se projíždí taxíkem po Vídni a nakupuje v moderním nákupním centru v Berlíně, a lidmi, kteří do Evropy jezdí něco dělat.
Píše: „Když se obyvatelé Moskvy, hlavního města Saúdské Arábie severu, pošklebují, že EU nabízí Ukrajině pracovní místa poslíčků, komorných, služek a stavebních dělníků, mnoho Ukrajinců může reagovat: V pořádku, to je jen začátek. Jako bývalý poslíček ve švýcarském hotelu (Hotel Elite, Bienne, 1974) s nimi bezvýhradně souhlasím.“
Když padla berlínská zeď, Ukrajinci se dívali na ekonomiku sousedního Polska, která byla čtyřnásobně silnější, zatímco ta ukrajinská se plížila celé roky stejně. V čem byl ten rozdíl? Polsko vstoupilo do EU a dostalo masívní příliv kapitálu ze sousedního Německa. Ukrajina trpěla po generace pod hrůzovládami. Oligarchové vytvořili monopoly a pak vyčerpali z Ukrajiny miliardy. Práce tento odliv kapitálu na Západ následovala.
„Takže Ukrajinci žili a pracovali v Evropské unii. Na rozdíl od ruských turistů nebruslili po povrchu, nepřeskakovali z Florencie do Barcelony a na Riviéru. Ukrajincům se líbilo to, co viděli, začátek nové vlády práva. Stručně řečeno, Rusko ztratilo srdce a mysl většiny Ukrajinců, ta odešla na Západ. Už se nevrátí.“
Putin teď vsadil na to, že destabilizuje Ukrajinu vyostřením jazykového a etnického napětí.
„Strategie Kremlu je obklopit se slabými a rozdělenými státy. Někteří lidé se diví, proč neexistuje žádné dohledné řešení pro separatistický region v Podněsterské republice. Pro separatistické regiony Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii. Pro ázerbájdžánsko-arménský spor o Náhorní Karabach.“
Evropská unie a NATO nechtějí přijímat nové členy, jež vedou nějaké územní spory se sousedy, takže Kremlu se povedlo Ukrajinu oslabit. Je to hra s nulovým součtem, když je soupeř slabý, tak já získávám. Spojené státy se nechovají tak, že by pro ně snahy Quebeku o oddělení od Kanady nebo nějaké povstání v Mexiku představovaly zisk. Je to přesně naopak, potřebují tyto státy stabilní. Pro Moskvu by zase bylo výhodné připravit Ukrajinu o její východní průmyslovou část a vytvořit si tam nárazníkový stát. To poslední, co by se Putinovi líbilo, by byl úspěch slovanského státu orientovaného na Západ.
Nezávislý tisk na obsazeném Krymu skončil, maskovaní muži bijí novináře, proukrajinská shromáždění byla rozháněna. Bylo to jako kdysi v Maďarsku a Československu. Referendum na Krymu bylo jen moderní verzí toho, co znala východní Evropa v dobách Sovětského svazu.
„Po sedmi a půl roce v Moskvě můj závěr je, že jediným jazykem, který Kreml chápe, je reálná hrozba silou.“ Bylo to NATO, kdo zastavil sovětskou expanzi na západ, a díky tomu se na břehu kanálu La Manche neučili desítky let povinně ruštinu… Kdyby nebylo NATO, ruský medvěd by kýchl a odfoukl demokracie Estonska, Lotyšska a Litvy do Baltského moře.“
Dobré ploty dělají dobré přátele, konstatuje James Brook, ale ruské hranice se během staletí stále přesouvají sem a tam a Rusko se rozlévá a stahuje jako nějaká améba.
Pro nás z toho plyne, že co by se líbilo Kremlu v Pobaltí a na Ukrajině, by se mu jistě líbilo i ve východní a střední Evropě. Pilně se na tom ostatně pracuje.
