Navzdory hospodářské politice vlády, která se zabývá házením legislativních klacků především pod nohy živnostníků a střední třídy, tedy skupin, jež se z podstaty své existence nemohou před státní mocí bránit, ekonomika roste. Snižuje se nezaměstnanost a zvyšují daňové příjmy státu – to vše díky pracovitým poctivým lidem, kteří tváří v tvář naší snaze vytáhnout z nich skoro každou vydělanou korunu každé ráno vstávají do práce a dřou do úmoru, aby uživili nejen nás, rozšiřující se zástupy státních zaměstnanců a politických pijavic, jež v životě nepracovaly a pracovat nebudou, ale také své děti a rodiny. Navíc máme tolik drzosti, že navrhujeme, aby se z výsledků práce oné střední třídy radovaly ještě více i statisíce budižkničemů, z nichž se skládá naše pevné voličské jádro a které my farizejsky vydáváme za základ rozvinuté sociálně spravedlivé společnosti.
A první cestou k posílení spravedlivého rozdělení rostoucího bohatství společnosti je co? Ano, přerozdělení prostředků do kapes pracovníků ve státní správě a veřejném sektoru. Zvedneme příjmy a odměny sobě, našim voličům ve státní správě, a co zbude, rozdáme lékařům, zdravotním sestrám, učitelům, policistům a hasičům. Není přece spravedlivé, abychom my i oni měli méně než stejně tvrdě pracující státní zaměstnanci v Německu a dalších vyspělých sociálně demokratických zemích!
A další cestou, jak povzbudit zvýšení platů ve veřejném sektoru, je zvýšení zákonem zaručené minimální mzdy na 11 000 korun měsíčně. A až budou vyšší platy ve veřejném sektoru a zvýší se i minimální mzda, pochopí konečně i zaměstnavatelé, že jejich zaměstnanci nemohou brát méně než ti naši, státní, a zvednou mzdy také. Což roztočí kola hospodářství o další rychlost a díky následným, ještě vyšším mzdám v soukromém sektoru bude moci stát vybrat další miliardy daní navíc a znovu a znovu zvyšovat své mzdy. Jakmile budeme mít znovu všichni více peněz, odrazí se to i na valorizaci penzí, na něž přidáme více než letošních průměrných 40 korun měsíčně, za což stejně mohly zločinné pravicové vlády, které nerozuměly blahodárnému ekonomickému efektu pravidelného zvyšování mezd a příjmů lidem závislým na státním rozpočtu.
Dnes, kdy si tradičně připomínáme Svátek práce, tedy znovu potvrzujeme sociální závazek vzít peníze těm, kteří pracují, a předat je těm, kteří nepracují, případně pracují, ale málo a za málo peněz. Kdyby se nám i to zdálo nedostatečné, budeme i nadále zadlužovat tuto naši krásnou zemi, jak to ostatně už dnes, v dobách prosperity, děláme. A to jen proto, aby v budoucnu ti, kteří pracují, ještě více dřeli, aby ti, kteří nepracují, mohli nepracovat ještě více!
Ať žije První máj, práce čas!
