Jsem samozřejmě zásadním odpůrcem násilí - skutečného násilí, působení bolesti - na dětech i na dospělých. Umírněný fyzický trest - třeba pohlavek - je však pro dítě mnohem snesitelnější a dlouhodobě ho netraumatizuje jako nějaké vymračování či vykazování ze skupiny.
Ředitel základní školy v pražských Bohnicích Miroslav Koranda rezignoval, protože dal žákovi pohlavek. Když si maminka sedmáka stěžovala, na ředitele začali tlačit obvodní politici - zastupitelé. Chtěli jeho odvolání. Přestože se ředitele zastali rodiče jeho žáků, ministryně školství, kolegové, školské odbory i šéf odboru školství na magistrátu, rezignoval. Protože nést na sobě dnes stigma, že uhodil žáka, je společensky neúnosné.
Jde o další sluníčkářský, neomarxistický levicový blud, který říká, že fyzické tresty jsou zlo. Jako psycholog si dovoluji připomenout, že plácnutí přes zadek (malé děti), pohlavek (větší děti) a facka (puberťáci) budou mít vždy lepší výchovný výsledek, než nějaké odnímání lásky, vymračování, vyčítání, vzbuzování pocitů viny a vykazování z kolektivu. V momentě, kdy dítě něco provede a dostane pohlavek, je to jasná matematika: Přestupek rovná se trest. Je to hotové za půl vteřiny, nekazí to atmosféru, a nevytváří to pro dítě hodiny zátěže, kdy mu jeho prohřešek „hodný a fyzické tresty zavrhující rodič“ hodiny manipulativně vyčítá a vyhrožuje mu odnětím lásky.
Ten fyzický trest samozřejmě nesmí působit skutečnou fyzickou bolest, dětem nesmíme dělat bolest. Plácnutí nebo pohlavek mají vyvolat nepříjemný pocit, dát jasný signál TUDY NE. Tím signálem dítě celou záležitost považuje za uzavřenou a nevytváří se mu neurotizující zátěž, která jej bude celý jeho dospělý život stíhat úzkostnými stavy, zda mu nebude odňata láska, protože zlobil. Pokud dítěti místo pohlavku manipulativní matka nebo učitel něco vyčítá a vykládá mu, jak je špatný, nadělá na jeho psychickém vývoji výrazně větší škody, než když mu jednu uměřenou plácne.
Miroslav Koranda udělal svou rezignací chybu. Pokud budou ředitelé a učitelé ustupovat požadavkům rodičů na takzvanou „nefrustrující výchovu“ - to jest na stav, kdy si dítě dělá, co chce, a nesmí být napomenuto - bude celá příští generace ve své dospělosti v psychiatrické péči, protože je doma - třeba skrze pohlavky - nenaučili chápat a respektovat hranice. Zato jim vyčítáním a vzbuzováním pocitů viny zadělali na celoživotní léčbu úzkostných stavů.
