V zásadě se to dalo čekat. S projektem desetiletí romského začleňování přišla Světová banka a Institut otevřené společnosti (Open Society Institute). "V roce 2005 se zapojilo osm států střední a východní Evropy. Zavázaly se, že do roku 2015 zlepší vzdělávání, zaměstnanost, bydlení a zdraví Romů. K programu se přidaly i další země, celkem jich tak bylo 12. Připojily se také mezinárodní instituce - třeba Světová zdravotnická organizace," píše ČTK.
Podle ministra Jiřího Dienstbiera se ambiciózní cíle ne vždy podařilo naplnit. Nedostatečné bylo podle něj financování. "Ministr podotkl, že se ale podařilo shromáždit odborníky z univerzit, neziskových organizací i úřadů a institucí."
Tedy odborníci se dali dohromady, ale výsledek nikde. Kdyby se ale měly uzavřít sázky, jak to dopadne, pochybuji, že by si někdo vsadil vlastní peníze na úspěch a to včetně aktérů.
To samozřejmě neznamená, že nemá cenu investovat do začlenění Romů, ale nejspíš to, že problém je tak hluboký, že si s ním nikdo neví moc rady.
Je česká společnost rasistická? Je to složitější, než tvrdí krajní stoupenců obou názorových pólů. Odpůrci řeknou, že Vietnamci se začlenili a přes výstřelky a některé hrubosti neomalených bílých Čechů jsou už částí české společnosti a jejich přítomnost neskončí jen u večerek. Tak jaký rasismus. Navíc s Romy jsou problémy všude v Evropě. Cizina nás kritizuje za rasismus, ale jak tam Romové vyrazí, hned nám kvůli tomu obnoví víza, takže sami jen tam taky nechtějí. A navíc Romové ani nejsou jiná rasa, jsou to taky Indoevropané.
Romové v pasti
Ti, kdo tvrdí, že Romové jsou rasově diskriminováni, poukazují na sociální past, do které se Romové dostali, na selekci do zvláštních škol, na to, že Rom nedostane práci, ani byt mu někteří lidé nechtějí pronajmout, byť konkrétního zájemce ani osobně neznají. Je to všechno problém, který se táhne už od doby komunismu. Stesky po časech, kdy „komunisti donutili cikány pracovat a byl klid“ jsou samozřejmě mýtus. Každý, kdo tehdy žil, ví, jak to bylo. Už tenkrát se řešila „cikánská otázka“ a taky se nějak nevyřešila. Komunisté ovšem nevyřešili žádné otázky. Protože ovšem právo na práci znamenalo povinnost mít zaměstnání, končili Romové v podřadných zaměstnáních a zvýšená kriminalita byla potíž už tehdy. Pouze vykřikovat, že zákony platí pro všechny, je celkem dost zbytečné. To platily vždycky. Proto taky tolik Romů sedí v base. Pokud si někdo myslí, že pomůže, když se zavřou všichni, je utopista.
Co s tím?
Kudy z toho ven? Nevypadá to dobře. Vzorce chování se přenášejí z jedné generace na druhou a my jsme po roce 1989 už prakticky celou jednu romskou generaci ztratili. Přerušit přenášení destruktivních vzorců z jedné generace na druhou by bylo možné jen pomocí nějakého patriarchální opatření, například zavedením speciálních škol internátního typu, kde by děti trávily aspoň část týdne a získaly jiné návyky. Jenže to by zase narazilo na obhájce lidských práv. Taky je jasné, kolik by to stálo a že by se do takových zařízení mnoho pracovníků za bídnou mzdu nehrnulo. Tohle je skutečně otázka peněz.
To je pochopitelně jen jedna možnost, stejně tak mohou pomoci různé sociální projekty ze strany církví a dalších institucí. Jen je potřeba, aby se podařilo přesvědčit Romy samotné, aby chtěli spolupracovat. Jinak můžeme vyhlašovat třeba století romské inkluze a pořádat konference, kde si odborníci dobře porozumí - a po sto letech zjistíme, že jsme tam, kde jsme byli. Nebo že jsme na tom ještě hůř.
To ještě necháváme stranou, že přijdou nové sociální problémy, třeba to, že technologický pokrok sebere lidem už i mechanickou fyzickou práci a pokud nějaká zbude, budou se o ni možná hlásit nově příchozí z Jihu.
Máme nejspíš poslední příležitost ještě něco udělat. Pak se z problému stane pohroma a bude jí nejspíš navždy.
