Po několika měsících se opět rozběhly práce na nechvalně známém pražském tunelu Blanka. Máme volat sláva? Ne, protože není co oslavovat. Problémy s tunelem jsou totiž daleko hlubší, než tato mediálně zprofanovaná stavba.
V rozporu s obecným přesvědčením, že jde o tunel i v obrazném slova smyslu, je realita jiná. Ve skutečnosti došlo k celkovému navýšení ceny Blanky jen přibližně o pět a půl miliardy korun. Změna technologie ražby v důsledku propadu se podílí na zvýšení ceny stavby částkou 1,5 miliard, ze zbylých čtyř miliard tvoří největší podíl na navýšené částce fakt, že vzhledem ke geologickému složení od pražského Prašného mostu směrem k Letné musela být změněna nivelita tunelu o několik metrů níže.
Problém, který se objevuje u stavebních zakázek, a to nejenom u tunelu Blanka, je faktická nemožnost změnit smlouvu uzavřenou na základě veřejné soutěže, přestože se při realizaci někdy i výrazně změní předpokládané podmínky. A to finančně nejenom směrem nahoru, ale i dolů.
Zakázky bez logiky
Představme si jiný případ. V průběhu stavby se investor rozhodne vyměnit kompletně veškeré okapy, třeba z původně měděných na levnější a korozi nepodléhající kov či dokonce za sklolaminát. Jednalo by se o řešení, které by stavbu zlevnilo skoro o dva miliony, což by mělo být pozitivním faktem.
Nicméně dle zákona o zadávání veřejných zakázek by to byla změna, která by se započítávala do limitu dvaceti procent víceprací a de facto by tato reálná úspora papírově znamenala prodražení stavby. Zákon totiž jakoukoli změnu započítává do limitu víceprací, a to bez ohledu na to, zda povede ke snížení reálných nákladů stavebního díla. Logikou to připomíná doby reálného socialismu, kdy se ušetřený materiál (pokud nebyl rozkraden) musel pravidelně zahrabávat pod zem, protože by se jinak nesplnil plán.
A to se v případě oněch imaginárních okapů jedná z hlediska finančního objemu o vyslovenou prkotinu. U tak velkých a stavebně náročných projektů, jako je tunel Blanka či obdobné dopravní stavby, jsou změny v průběhu realizace stavby realitou a nelze se jim vyhnout ani u dobře připravených a řízených projektů.
Změní se zákon?
Nesmyslně nastavený systém víceprací pak na sebe navazuje další problémy. Podle zákona obecně platí zákaz podstatných změn smlouvy s tím, že takovéto změny se pokládají za nové zadání a vyžadují provedení nového zadávacího řízení. Jediným, časově přijatelným zadávacím řízením je pak zpravidla jednací řízení bez uveřejnění. To je však použitelné v omezeném okruhu případů a použitelnost u veřejných zakázek standardně naráží na limit dvaceti procent ceny původní zakázky. Jediné současné legální řešení je, že zadavatel musí veškeré práce zastavit a začít s novou veřejnou soutěží, které potrvá minimálně dva roky. Kolik peněz to bude stát navíc, už naše zákonodárce nezajímá.
Není divu, že místní samosprávy se uchylují ke kdejakým právním kejklům, aby podobné nesmysly obešly, a klepou se se strachy, kdy je za to nějaký horlivý policajt požene před soud, jak se v poslední době stalo módou. Opět jako vystřižené z dob předlistopadových.
Zdá se ale, že i přes všeobecnou protikorupční hysterii, která vedla k patlání podobných legislativních paskvilů, se začíná konečně blýskat na časy. Ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová deklarovala jako jednu ze svých priorit přípravu zcela nového zákona o veřejných zakázkách. Otázkou ale je, jak dlouho potrvá, než se nová norma prožene celým schvalovacím procesem.
Pro začátek by bylo praktičtějším a rychlejším řešením novelizovat současnou podobu zákona a zaměřit se na změnu nejproblematičtějších ustanovení. Například na zvýšení současného limitu pro použití jednacího řízení bez uveřejnění pro dodatečné práce alespoň na dvojnásobek, a opustit newspeakovou zásadu, že „méněpráce“ jsou vlastně „vícepráce“. Jinak nám podobné problémy, jaké aktuálně řešilo hlavní město kvůli tunelu Blanka, začnou po republice růst jako houby po dešti.
