Poslední údaje o takzvaném globálním oteplování ukazují, že se prakticky zastavilo, i když ovzduší zaznamenává strmý nárůst oxidu uhličitého. Nabourává to tak dosavadní axiómy klimatických alarmistů, a politické elity by na tento fakt měly adekvátně reagovat. Bohužel většina evropských politiků to bez ohledu na realitu vidí jinak. Evropský parlament totiž odhlasoval poměrem hlasů 341 pro, 263 proti a 26 se zdrželo, usnesení k návrhu Evropské komise na klimatický balíček do roku 2030, které je v nastoleném trendu ještě radikálnější, než je současná, už tak problematická politika EU.
Pro připomenutí – v současnosti platí verze do roku 2020, podle níž má dojít ke snížení emisí CO 2 o 20 %. EK zvýšila závazek do roku 2030 o 30 %, aniž by bylo vůbec jisté, zda se podaří naplnit cíl stanovený do roku 2020. Přesto se v Evropském parlamentu klimaticko-alarmistické lobby podařilo dát dohromady většinu, která laťku ještě dramaticky zvýšila. Europoslanci odhlasovali usnesení, že do roku 2030 se mají snížit emise skleníkových plynů o 40 %, podíl obnovitelných zdrojů energie se má zvýšit na 30 %, energetická účinnost se má zvýšit o 40 %, přičemž všechny tyto cíle mají být právně závazné.
Připomíná to závazek do deseti let dohnat a předehnat USA v HDP, přijatý v roce 2000, od kdy se naopak neustále nůžky mezi oběma hospodářskými uskupení rozevírají. Zatímních úspor bylo dosaženo jenom na základě obyčejného statistického kejklu, kdy se do emisí nepočítají investice evropských států mimo země unie. Odchod řady energeticky náročných výrob především do Číny tak sice vylepšil bilanci EU, zhoršuje ale bilanci zemí, kam se odstěhovala výroba.
Vliv na produkci emisí má pochopitelně i vývoj ekonomiky, respektive hospodářský růst, což je dobré ilustrovat na příkladu České republiky. V této souvislosti nepřekvapí, že k největšímu poklesu všech emisí, včetně démonizovaného oxidu uhličitého, došlo po roce 1990, kdy hospodářství procházelo hlubokou restrukturalizací, jíž padla za oběť především významná část energeticky nejnáročnější produkce. Od roku 2000 rovněž dochází ke snížení uhlíkových emisí o nějakých 10 %, jenže to má již výše zmíněný zásadní háček. Pokud se započítají dovozy z Číny, kam navíc řada podniků přímo přesunula výrobu, zjistíme, že ČR ve skutečnosti své emise zvýšila o osm procent. Za současnou pozitivní bilancí vypouštěných emisí je rovněž třeba vidět, že česká ekonomika je již několik let za sebou v recesi, což se pochopitelně podepisuje i na nižší spotřebě energie, a tím pádem i na nižších emisích skleníkových plynů. Až ekonomika začne opět růst, zvýší se spotřeba energie, a tak začnou pochopitelně zároveň stoupat i emise.
Jedinou smysluplnou alternativou, protože obnovitelné zdroje energie i úspory mají jenom omezené možnosti, je pouze trvalá stagnace, či dokonce ekonomický pokles – což bohužel při dosavadní nákladné a zcela neefektivní energetické a ekologické politice EU není až tak nereálná představa.
Stávající závazek snížit do roku 2020 emise uhlíku o 20 procent pod úroveň roku 1990 stojí EU ročně 250 miliard USD. Pokud by EU svůj závazek prodloužila až do konce století, cena za klimatickou válku by se vyšplhala na 20 bilionů USD, přičemž podle klimatických modelů by to na konci století snížilo nárůst teploty o neměřitelných 0,05 °C. O nic víc by nepoklesly ani v případě, že by nakonec prošla rezoluce EP o čtyřicetiprocentním snížení, jenže náklady by se pohybovaly podle některých odhadů až ve výši 800 miliard USD. A to je ještě na místě otázka, zda výroba a technologie, které by měly vést k úsporám a využívání alternativních zdrojů energií, nepřinesou nakonec vyšší nárůst emisí, jako je to v případě biopaliv.
Evropská politika tak zcela ignoruje jakoukoli realitu, a zbytečně vysokými náklady na boj s větrnými mlýny likviduje konkurenceschopnost hospodářských subjektů, a finančně ruinuje rodinné rozpočty, včetně našich tuzemských. Už dnes dáváme na OZE desítky miliard ročně. Stojí proto za připomenutí, které strany hlasovaly pro zmíněnou rezoluci. Byli to komplet poslanci za ČSSD, a za lidovce Zuzana Roithová. Až budou v nadcházejících eurovolbách měsíců mluvit o ochraně českých národních zájmů, voliči by jim měli toto hlasování připomenout.
