Historické poznatky o počátcích českého státu nahlížené prizmatem politické reality dneška ukazují, že v Čechách poměrně rozšířené křiváctví, nečestnost a podrazáctví - v institucionalizované podobě pak klientelismus a úplatkářství - jsou sociokulturní normou českého národa od samého jeho počátku.
Funkce vytváří orgán, činnost formuje povahu. To jsou zcela neoddiskutovatelné poučky evoluční, darwinistické vědy, které se nedají v jedenadvacátém století okecat bez ztráty vědecké cti. To jsou prostě přírodou tisíckrát ověřené zákonitosti.
Jedna z nejhnusnějších věcí, které může člověk druhému udělat - kromě zabití, zmrzačení a znásilnění - je zotročení. Zotročení druhého je jeden z největších podrazů, sviňáren a křiváctví, které vůbec existují. Dodnes, tisíc let po vymizení otroctví z našich krajů, se říká jako výraz největšího opovržení, že někdo někoho „prodal“. Tím, že ho prodal, se dopustil strašlivého, neodpustitelného svinstva.
K rozvoji našeho českého státu za Václava (svatého) a Boleslava I. a II. v desátém století však došlo teprve tehdy, když se Praha stala hlavním středoevropským obchodním centrem trhu s otroky. Daň z otroků, která podle historika Dušana Třeštíka činila rozhodující příjem státního rozpočtu, odpovídala ceně devadesáti otroků. Nejdražší výdaj státního rozpočtu - královu družinu, která stát držela pohromadě - ale částečně sanovala skutečnost, že právě muži z této družiny chytali v Haliči a Polsku lidi, naše bližní, a prodávali je přes pražská tržiště na Blízký Východ nebo do západní Evropy.
My jsme potomci té družiny, potomci otrokářů. V samých memech našeho národa, naší kulturní identity, tedy leží skrytá tendence druhého nějak oblafnout, chytit a prodat na práci do Arábie. Jak s takovouto historickou sociokulturní identitou chcete vymýtit korupci proboha?
