“Pokud budeme mít k dispozici nějaké peníze - a nebude nutné, aby to byly horentní sumy - chci se pokusit o Evropský parlament. Myslím, že reálné šance mám. Použít se dá jistá osobní popularita, protože celá republika je v tomto klání jeden volební obvod,“ řekl Paroubek v rozhovoru pro deník E15.
Sněmovní volby Paroubek se svým LVEM vzdal. Zřejmě dost realisticky. Jako zdůvodnění ale využil běžný kejkl, všechno svalil na média.
"Bez možnosti dostat se do veřejnoprávních médií, do řady médií soukromých (média vydavatelství Práva, MF DNES a HN) a s velmi omezenými prostředky finančními nemá moje osobní účast ve volbách do Sněmovny smysl.”
Pokud jde o uplynulý rok, zveřejnil Jiří Paroubek v celostátních denících, Lidových novinách a MF DNES (jsou soukromé, jiné celostátní deníky ani nemáme) celkem pět textů.
Že se Paroubek kdysi pohádal s Právem, je jeho věc, on se pohádal kde s kým. Bývalý premiér Petr Nečas měl za celé období článků dvanáct. On byl ovšem premiér a Paroubek celkem nevýznamný řadový poslanec. Opoziční šéf socialistů Bohuslav Sobotka měl těch článků jednadvacet, z toho ovšem čtrnáct v Právu. Právo je svérázná platforma, protože tam socialističtí politici běžně fungují jako komentátoři. Jenže Paroubek už politik ČSSD není, tak má smůlu. Že nikdo nečte jeho web, je jeho problém.
Nikdo ho nebere vážně
Paroubkův problém je v tom, že jeho charisma už nějak vyčichlo. Jak známo, hrníček je cítit tím, co v něm bylo jako první. Project LEV 21 katastrofálně neuspěl a působí teď poněkud opelichaně. Nikdo nemá důvod tento vehikl, který havaroval dříve, než vyjel, jakkoli použít.
Paroubek má smůlu, že nic pozitivního od něj nikdo nečeká a ani jeho někdejší protivníci už se ho nebojí. Prostě ho nikdo nebere vážně, to je ten hlavní problém.
Pan předseda sází na to, že by mohl využít “jistou osobní popularitu”. Těžko říct, v čem by měla spočívat. Pan předseda si myslel, že je obratný politik. Zapomněl ale na některé osvědčené jezuitské zásady. Jedna říká, že si člověk nemá vyrábět nepřátele, když jde po schodišti nahoru, protože ty samé lidi potká, až půjde po schodišti dolů. S Paroubkovým koncem si až příliš mnoho lidí oddechlo. Ta druhá zásada říká: hlavně pořád chválit. Jenže Paroubek chválil vždycky jen sám sebe, čímž se stal pro zbytek lidstva nesnesitelným.
Tak jsme na tu “jistou osobní popularitu” zvědaví. A pokud zase někdo řekne, že kopeme do mrtvoly, můžeme jen konstatovat, že s tím nic moc nenaděláme, když pořád vylézá z politického hrobu.
