Kdyby nějaký vesmírný vetřelec spadl v těchto dnech rovnýma nohama na zem, sotva by se ubránil pocitu, že se svět potácí na samém pokraji atomové války. Eskalace válečné propagandy ze strany severokorejského režimu dosahuje nyní takových grádů, že ji není dále kam stupňovat. Bude válka?
Skokový růst napětí je v těchto končinách osvědčeným způsobem upoutání pozornosti a vydírání. Mezinárodní společenství si již zvyklo na to, že každý další Kim v pořadí zahajuje svou krutovládu záchvatem bojechtivosti, z něhož pak postupně slevuje – nejinak se chová i osmadvacetiletý Kim III., navzdory svému na Západě získanému vzdělání.
ČUČCHE
Jedna okolnost se však v čase povážlivě mění: zatímco zakladatel komunistické dynastie Kim Ir-sen (Kim Il-sung) měl k dispozici leda tak všemocné učení „čučche“, jehož smysl nám zůstal navěky utajen, jeho vnouček Kim Čong-un, i když vypadá jako přítulný medvídek, má k realizaci svých hrozeb veškeré technické vybavení.
„Naše mezikontinentální balistické rakety jsou uvedeny do stavu bojové pohotovosti. Stačí zmáčknout knoflík a jejich roje se snesou na Washington, toto hnízdo amerického imperialismu, a obrátí ho v ohnivé peklo,“ hrozí náměstek ministra obrany KLDR. A na ženevském zasedání Konference Spojených národů pro odzbrojení si zástupce Pchjongjangu přisazuje: „Pokud Spojené státy okamžitě nezmění svůj nepřátelský postoj, nezbude nám než učinit ještě tvrdší, druhý, a pak i nejtvrdší, třetí krok.“
B-52
Do vzdušného prostoru Severní Koreje se občas zatoulají americké bombardéry B-52, ale reakce Obamova poradce pro otázky národní bezpečnosti Toma Donilona na nebetyčnou drzost je rozpačitá: „Spojené státy odmítají uznat jaderný status KLDR a nikdy se nesmíří s tím, že tato země vyvíjí raketové nosiče schopné dopravit atomové hlavice na naše území.“
Oficiální politika Obamovy vlády vůči Severní Koreji dostala politologické označení „strategická trpělivost“. Za poslední čtyři roky byla americká trpělivost hodně pokoušena – do tohoto období spadají dvě jaderné zkoušky, včetně té z letošního února, dělostřelecké ostřelování jihokorejského území, potopení jihokorejské rybářské lodě pomocí torpéda, zlovolné vypovězení šestistranných jednání, raketové zkoušky ohrožující území Japonska, potažmo i Ruska, nakonec i jednostranné odstoupení od křehkého příměří na Korejském poloostrově, jinými slovy návrat k válečnému stavu, jenž nikdy nebyl ukončen mírovou smlouvou. Není jasné, co je na té trpělivosti strategického. K dobru si tato politika může připsat jen nedávnou rezoluci RB OSN o utužení sankcí proti KLDR, k níž se poprvé připojila také Čína.
Naděje na větší čínskou angažovanost je za těchto okolností pochopitelná, leč marná. V minulosti Čína nikdy nevyužila svých nemalých možností k potrestání věčně blufujícího Pchjongjangu, neřkuli k nápravě poměrů ve zbídačené zemi. Do jisté míry jí komunistický režim vzdorující nátlaku Západu vyhovuje – její úlohu činí nezastupitelnou. Více než umučení miliónů severních Korejců se Čína obává zhroucení tamního režimu. Číňanům je jasné, že v takovém případě mohou očekávat nejenom gigantickou uprchlickou vlnu, nýbrž i vznik mocného souseda u svých hranic – sjednocené Koreje s jadernou výzbrojí, americkými základnami a početným vojenským kontingentem.
ŠÍLENÉ PLÁNY
Otázka, co se Severní Koreou, se stává neřešitelným hlavolamem. Máme-li věřit Gideonu Rachmanovi z deníku Financial Times, z pocitu naprosté bezvýchodnosti se v některých vlivných hlavách rodí šílené plány – zvažuje se kupříkladu poskytnutí mezinárodních záruk bezpečnosti a beztrestnosti výměnou za jaderné odzbrojení. Vzhledem k povaze režimu by takové záruky byly nejen nemorální, ale také neúčinné. Žádná vnější síla nemůže zajistit dynastii Kimů další roky nerušeného vládnutí.
Navíc pchjongjangští diktátoři se určitě poučili z příběhu života a smrti libyjského kolegy Mu’ammara Kaddáfího a zapsali si za uši, že dobrovolné odevzdání jaderných zbraní se pro vůdce jejich ražení rovná sebevraždě.
V americkém tisku lze nalézt také radikálnější názory, jež chybu Obamovy „strategie trpělivosti“ spatřují v tom, že pracuje s omezeným vějířem opcí – vylučuje kupříkladu vojenskou opci. Vlivný komentátor David Ignatius v deníku Washington Post píše: „V jednáních se zemí, která vyvíjí jaderné zbraně schopné zasáhnout americké území a jež na mezinárodní sankce oficiálně odpovídá hrozbou totální atomové války, potřebují Spojené státy poněkud silnější opce než diplomacii a sankce.“ Prostě strategické bombardéry B-52 by neměly pronikat do severokorejského nebe jen omylem.
