Vážený pane profesore,
prosím o Váš komentář k fenoménu týrání. Zajímá mě, jakou mají motivaci lidé, kteří aktivně týrají jiné lidské nebo zvířecí bytosti. Co jim to přináší? Jak je možné, že se dokonce ostatní lidé baví díváním na trýznitele? Například španělská korida? Předpokládáte, že se civilizace vyvine do takového stavu, že fenomén týrání vymizí? Třeba gladiátorské zápasy už také byly vymýceny. Souvisí týrání s inteligencí? Vím, že bych asi měla více rozlišovat týrání lidí a „méněcenných“ zvířat, ale já to tak cítím.
Děkuji. S pozdravem Lucie B.
Motivačních zdrojů trýznění druhých, někdy i sebe, je víc. Nejnápadnějším je zvrácený sexuální pud, sadismus či masochismus, v němž se trýzeň a bolest patologicky spojí s mechanismy odměny, uspokojení a sexuální slasti. Ty provázejí také ponížení a hluboké pokoření druhé osoby. Tato motivace může mít řadu modifikací, může být částečně sublimována, více nebo méně ritualizována, prožitky slasti mohou být různě odstíněné („sadistický“ dozorce, velitel, učitel, lékař).
Dalším zdrojem je obyčejná agresivita, jež pudí k fyzickým střetům a upevňování dominantního postavení v sociálním žebříčku. Ta může být i důsledkem vlastního traumatického dětství. Sociobiologové umějí z evolučního hlediska vysvětlit i genocidy – likvidace konkurenčních skupin.
Násilí je součástí válečných konfliktů a nástrojem prosazování a upevňování ideologií. Totalitní mašinérie z nás snímá osobní odpovědnost. Nelikvidujeme jiné bytosti coby naše bližní, ale jako nepřátele, zlosyny, kacíře, zrádce a vrahy – a to se nejen může, ale i žádá a autorita (bůh, vůdce, panovník) to posvěcuje. V takových situacích se masově z lidí vydoluje to nejhorší, co je v nich skryto.
V mírových dobách je modelem takového mechanismu to, jak se lidé chovají ve skrytu anonymity – stačí se podívat na diskuse pod mnohými blogy, aby bylo jasno, co v kom je a co by kdo s druhými udělal, kdyby za to nemusel nést osobní zodpovědnost. Nic z toho s inteligencí nesouvisí, a když, tak jen nepodstatně. Z hledaného telefonního skatologa, co anonymně v jednom americkém městě děsil ženy obscénnostmi, se nakonec vyklubal rektor místní univerzity.
Až do poloviny dvacátého století se zdálo, že zla neubývá, spíše naopak. Holocaust byl strašnější humanitní katastrofou než cokoli předtím. Popravy na náměstích byly v porovnání s plynovými komorami téměř pouťovou atrakcí. Nicméně nyní se opravdu zdá, že zla na světě významně ubylo. Rozhodně je méně válečných konfliktů, v přepočtu na obyvatele asi nejméně v celé historii planety.
Zcivilizoval se i vztah ke zvířatům, a to navzdory hororům, jež se tu a tam objeví ve zprávách. Nelze však říci, že by tento vývoj byl nevratný a že lidstvo je co do násilí z lesa venku. Možná že právě naopak.
