Dobrý den! Moc by mne zajímalo, co jako psychiatr říkáte šaškárně zvané soudní proces s Vítem Bártou a dalšími.
Vaše čtenářka Zuzana Kučerová, Děčín
Na rozdíl od mnohých se nedomnívám, že jde o šaškárnu. Jde o soudní proces a v něm, jak už to tak bývá, vyplouvají na povrch věci, které by si účastníci nejraději nechali pro sebe. Co se dá dělat. Na Věci veřejné se teď valí podezření, že jsou vlastně firemním projektem k tunelování veřejných zakázek, že byly sponzorovány podivnými týpky, že jejich představitelé jsou infantilní vejtahové s připitoměle luxusními auty a kabelkami, že jejich předseda je pouze loutka, avšak nikoli tak naivní, jak si sám myslí, že se všichni vzájemně až k pláči odposlouchávají, nahrávají a špehují, že jejich „referenda“ byla pěkně cinknutá a že si o tom vrabci cvrlikali už dávno před oním procesem, jenž tomu všemu teprve nyní dává vskutku veřejně zaznít.
Upřímně řečeno, nechtěl bych být v kůži onoho soudce, jenž ať udělá cokoli, bude to vždycky dosti špatně. Je to úloha, jež nemá řešení. Jedno mu však musím obdivně přiznat, a tím odpovídám na Vaši otázku: vyvinul naprosto mimořádné úsilí, aby vyšel této mladé a nadějné politické straně vstříc, dalo by se říci, že až na samou hranici nestrannosti.
Ne proto, že povolil panu Škárkovi pravidelné kuřácké pauzy, ale proto, že umožnil přítomnost kamer, novinářů a lidí. Vždyť jaké jiné než veřejné by mělo být jednání o Věcech veřejných. Učinit je neveřejným bylo by brutálním útokem proti jejich programové podstatě a mařením jejich úsilí o maximální transparentnost. Veřejně, transparentně, referendem, „padni komu padni“, jak rád říkával jejich předseda v úsvitu svého boje proti politickým dinosaurům. Tak je to správně.
