Konec dominance hnutí ANO? Babiš obviňuje všechny okolo, selhal ale především on sám
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Výsledky letošních komunálních a senátních voleb znamenají pro hnutí ANO zásadní neúspěch a narušují jeho obraz neporazitelné dominantní strany.
Problematické fungování koaličních partnerů (SPD a Motoristé), vnitřní personální krize i Babišovo selhání v řízení regionů ukazují trhliny ve fungování současné vlády.
Po volebním neúspěchu stojí Andrej Babiš před rozhodnutím, zda hnutí ANO dále radikalizovat, strategicky umírnit k získání středových voličů, nebo zachovat dosavadní chaotický přístup bez výrazných změn.
V loňských sněmovních volbách se Andreji Babišovi povedlo téměř nemožné. K volbě svého hnutí ANO přivedl jak radikálního voliče přímých nacionalistických konkurentů, tak průměrného voliče středu. Díky tomu se mu povedlo drtivě vyhrát a vytvořit si dominantní pozici pro sestavení nové vlády. Letošní komunální a senátní volby naznačují, že pouhý rok po tomto úspěchu je ale teď leccos jinak. Právě proto by hnutí ANO mělo řešit, co dál.
Výsledky hnutí ANO v komunálních a obou kolech senátních voleb jsou pro Andreje Babiše zásadním neúspěchem. Ne však proto, že bychom čistě aritmeticky debakl podobného rozsahu už dříve neviděli. V roce 2018 se mu v lokálním hlasování stalo něco dost podobného. Volby do horní komory díky dvoukolovému volebnímu systému, který znevýhodňuje antisystémové a populistické strany, pak ANO dlouho takzvaně „neumělo“. Dnes se ale ANO tváří jako dominantní strana, která má vše pod kontrolou. A problémem tak je, že právě tenhle příběh dostává zásadní trhliny.
Babišova cesta k mocenskému vrcholu a radikalizace v opozici
Předně – Andrej Babiš se stal zajatcem své vlastní maximalistické mocenské ambice. Sám sebe, svou stranu i své podporovatele dlouho připravoval na úspěch, který nakonec před rokem přišel. Po letech, kdy muselo jeho hnutí více či méně spolupracovat s ideově blízkými prosystémovými partnery, z toho nejdelší dobu se sociální demokracií, si mohl zvolit vlastní cestu. K té se dopracoval skrz čtyřletý pobyt v opozici, kde se zároveň radikalizoval. Díky účasti v prezidentské volbě v roce 2023 se díky tomu stal uvěřitelným lídrem i pro nejbližší radikálně-pravicovou stranickou konkurenci.
Přes rétorickou razanci v roce 2025 se mu povedlo něco unikátního. Důvěru mu na jedné straně dali podporovatelé radikálních stran, kterým se Babiš rétoricky za poslední čtyři roky přibližoval. Zároveň ale nevyhrotil rétoriku proti Ukrajincům nebo Evropské unii do takových mezí, aby nemohl být vnímaný jako umírněnější „duchovní otec“, který dokáže v politice pragmaticky manévrovat. Jinak řečeno – vloni se mu povedlo prolézt oknem příležitosti, které mu nachystala kombinace přesně cílené kritiky Fialovy vlády, oslovení průměrného českého voliče i zdání státotvornosti.
Letošní komunální a senátní volby ale naznačují, že nyní je všechno jinak. Vláda vedle premiérovy dlouhodobé marketingové snahy prezentovat jen úspěchy musí reagovat na výstřelky svých koaličních partnerů. Výraznější jsou především kauzy Motoristů, které vycházejí nejčastěji z dětinské snahy trolit své politické odpůrce, případně z úpěnlivé touhy se zviditelnit. Babiš se v reakcích na ně projevil jako slabý lídr, který nemá dostatek energie na to tyhle kauzy efektivně řešit. Tím škodí sám sobě.
Problémy ve vládní koalici s SPD a nesplněné předvolební sliby
Motoristé ale nejsou jedinými, nad jejichž účastí na vládnutí by se měl Andrej Babiš teď zamyslet. SPD až příliš často dělá úplně něco jiného, než slibovala před volbami. Rozhovory Tomia Okamury ochotně poskytované novinářům si pak často přímo odporují s tím, co se chystá prezentovat premiér. Veřejnému obrazu vlády škodí nesrozumitelnost a chaotičnost – mimo jiné proto, že připomíná to, jak Babiš vládl během covidové pandemie. K tomu všemu se musí přičíst, že kdysi energický premiér také nemládne a že prozatím mnoho vládních voličů zůstává v rozpacích z plnění bombastických předvolebních slibů.
S výsledky komunálních a senátních voleb se přesto patří zacházet opatrně. A to především kvůli údajům o volební účasti. Babišův marketing v tomto případě nedokázal mobilizovat – a je potřeba spravedlivě říct, že u tohoto typu voleb je to těžké. Důležitější, než mluvit o zklamání a masové změně preferencí vládních voličů, je tak dobré zmínit jejich motivaci se k hlasování vůbec dostavit. SPD a Motoristé ji voličům nedali prakticky vůbec. Tomio Okamura, opojený vlastní funkcí v Poslanecké sněmovně, jel na autopilota, Motoristé se pak nechali ukolébat tím, že se jejich neúspěch počítat nebude, když skoro nikde nekandidovali. Obě menší koaliční strany vložily veškerou důvěru do hnutí ANO. A spolehly se na to, že za ně tento souboj odmaká.
Nestalo se to ale taky proto, že v obou typech voleb nedokázalo ANO vyhrávat v lokalitách, kde se měl jeho úspěch za automatický. Výrazným příběhem je třeba pád na dno v Ústí nad Labem nebo mnoha městech v Moravskoslezském kraji. ANO nedokázalo v letošním souboji získat jediného senátora – a to ani na Karvinsku. Naopak se stává atraktivní značkou v dosud nepravděpodobných lokalitách. Tam, kde ho reprezentují výrazné osobnosti. Baštou, se kterou lze do budoucna politicky pracovat, je tak tradičně pravicová Plzeň. Takových výkladních skříní má ale ANO čím dál tím míň.
Čistka v regionálních organizacích ANO po volebním neúspěchu
Andrej Babiš ve volebním týdnu obvinil z neúspěchu všechny okolo. Problémy tak pravděpodobně čekají ty regionální organizace, kterým se nedařilo doručovat dobré výsledky. Vítr předseda udělá v Ústí, na severní i jižní Moravě a s trochu větší mírou shovívavosti se zaměří i na pražskou organizaci. Tady totiž socioekonomické podmínky voličů slouží jako dobrý argument pro to, proč se tu hnutí ANO dlouhodobě nedaří uspět. A to Babiš ví.
Za zmínku ale stojí i dvě věci, které premiér ve svých povolebních prohlášeních nezmínil. Tou první je, že jsme od něj na rozdíl od dřívějška teď neslyšeli, že mu problémy uvnitř hnutí tvoří příchozí „agenti“ tradičních stran, kterými se některé regionální organizace ještě před několika lety jen hemžily. Za problémy v Brně související s kauzou Stoka třeba mohli někdejší členové ODS – takže, co my s tím. ANO je dnes etablovanou politickou stranou. Právě proto je dnešní problém mnohem hlubší než v roce 2018. Protože se jeho síla měla už dávno rozlít po republice. A právě uplynulé volby ukázaly, že se to nestalo, problémy naopak přetrvávají, a někde dokonce bobtnají. Navzdory tomu, že za dřívějšími rozhodnutími o rozpuštění některých problematických organizací stojí osobně premiér a majitel hnutí. Dnešní selhání je tak selháním jeho osobně.
Druhou relevantní záležitostí je snaha nespojovat stranický neúspěch s popularitou vlády nebo celostátní politikou. To je do značné míry logické, dokonce legitimní. V celostátních preferencích totiž ANO dál suverénně vede, popularita jeho vlády nedosahuje tak nízkých čísel, jako tomu bylo u předchozí vlády Fialovy. Přestože se v zákulisí úvahy o výměně na ministerských postech občas zmiňují, premiér je minimálně pro tuto chvíli popřel.
Pravdou ale je, že existují místa, ve kterých se bezkonkurečně silná vládní pozice s dnešním neúspěchem potkávají. Tím prvním je prostor, kde se buduje vítězný příběh. ANO se samo vykresluje jako nezpochybnitelný lídr, neporazitelný aktér – a ve skutečnosti jím není. To z hlediska prestiže ohrožuje jeho autoritu a činí i další posuny v populisticko-nacionalistickém bloku – třeba úvahy o tom, co bude dál s SPD – mnohem zajímavějšími.
Personální krize v ANO a oslabení vlivu Aleny Schillerové
Druhou platformou, kde na sebe celostátní úspěch a regionální neúspěch narážejí, je personální politika. Pro neúspěch v komunálních a senátních volbách totiž připravila půdu Babišova nedůvěra už prakticky v kohokoliv spojená s tím, že se při skandálech vládních představitelů už nechce tolik schopných lidí spojovat se značkou ANO, SPD nebo Motoristů. Proto také hned řada senátních kandidátů hnutí ANO nechtěla, aby se o nich mluvilo jako o podporovaných dalšími vládními stranami. Některé příběhy tu mají konkrétní tváře. Volby znamenají minimálně ze střednědobého hlediska problém především pro Alenu Schillerovou, jejíž jihomoravská strategie zaměřená proti Janu Grolichovi selhala na celé čáře. To, že tím ve srovnání s jinými stranickými špičkami její vliv dočasně oslabí, není vůbec nepodstatné.
Jsou teď tři způsoby, jakými může Andrej Babiš provést „restart“ hnutí, který sám po druhém kole senátních voleb avizoval. Tím prvním je další radikalizace. Tak trochu k ní sám nakročil, když v odpovědích novinářům veřejnoprávních médií slíbil, že jeho vláda co nejdřív zruší jejich koncesionářské poplatky. Na jedné straně by to byla cesta, která by slušné politice vůbec nic dobrého nepřinesla. Znamenala by další řečnické bičování polarizace, hledání toho horšího v nás. Babiš by tím zahájil jízdy na dalších tygrech, kteří ho ale můžou kdykoliv hryznout. Vzhledem k tomu, koho si ANO vybralo za koaliční partnery, se taková cesta jeví jako do jisté míry logická. Zároveň však právě menší nacionalistické strany může efektivně zlikvidovat. A to by si neměl přát ani Babiš, protože tím do budoucna přijde o koaliční partnery, kterým dokáže neomezeně diktovat, co mají dělat.
Druhá cesta je opačná: strategické umírňování, další hledání středové pozice, které bude mít potenciál nalákat zpět zklamané voliče. Ta by mířila především na „látání děr na lodi“ – někteří dřívější podporovatelé můžou vidět jako atraktivní hnutí STAN, též budující silnou pozici na středu. Pokud tohle bude chtít Babiš udělat, musí v tom být na jednu stranu uvěřitelný, na stranu druhou dostatečně odlišitelný od svých koaličních partnerů. Může být klidnou, státnickou silou. Je ale otázka, nakolik je tato cesta v čase, kdy nás čekají vyhrocené prezidentské volby, pravděpodobná.
Scénář stagnace: Rizika chaotické politiky pro budoucnost hnutí ANO
Třetí variantou je, že Babiš neudělá nic. Nějakou dobu bude v povolební křeči, která skončí několika výstražnými šťárami ve zlobivých regionálních organizacích. ANO ale bude dál manévrovat v prostoru, který si za poslední rok nadefinovalo. Babiš se někdy zachová impulzivně, jindy skočí na lep na další nepromyšlené nápady SPD a Motoristů. Jindy se bude snažit působit jako ten, kdo je nad věcí. Ta strategie ale nebude jednotná a bude do značné míry chaotická – tak jako doposud. Je velkou otázkou, jestli takové zakonzervování neskončí rychlým úpadkem autority hnutí ANO i na jiných úrovních. Po vládní zkušenosti je totiž zopakování unikátního spojení dvou světů z roku 2025 tím méně pravděpodobným výsledkem. Komunální a senátní volby každopádně ve skutečnosti byly generálkou. Pro sněmovní volby bude mnohem důležitější zprávou, jak si strany povedou v krajských volbách za dva roky.
