Stamiliardový automat na iluzi o bohatství aneb Češi nedostatkem financí opravu netrpí
Až mi to tam jednou opravdu padne a já vyhraju, koupím si auto nebo poletím s rodinou na dovolenou nebo si alespoň do bytu pořídíme nový nábytek či mrazák. Takto či obdobně uvažuje a sní řada lidí, kteří pravidelně sázejí Sportku, kurzové sázky, kupují si losy nebo hrají různé technické hry jako hrací automaty.
Lidí, kteří si chtějí bez větší práce přilepšit a v těchto hazardních neřestech roztáčejí své peníze, není vůbec málo. A malá není ani celková suma, kterou takto pustí do oběhu. Podle údajů Finanční správy našinci za první pololetí v hazardních hrách prosázeli či protočili 574,8 miliardy korun. Pro srovnání: tato suma se blíží čtvrtině výdajů státního rozpočtu České republiky za letošní rok. Ne, Češi opravdu nedostatkem financí netrpí.
Množství peněz, které našinci v hazardu protáčejí, se každý rokem zvyšuje. 574,8 miliardy korun v prvním pololetí je meziročně o 12,6 procenta více než v loňském roce. Lze považovat téměř za jisté, že za celý letošní rok se prosází přes bilion korun.
Bylo by asi zajímavé zkusit se pídit po tom, proč je hazard tolik přitažlivý. Odpověď je jednoduchá. Vítězů nebo těch, kteří během roku alespoň jednou či párkrát něco vyhrají, je hodně. Lze říct, že to je drtivá většina sázejících. Uhádnou tři čísla ve Sportce, vyjde jim tiket s výsledky fotbalu či hokeje nebo chytnou hrušky a třešně ve výherním automatu (a hned to vyklepou) a už jsou považováni za výherce.
Nic na tom nezmění skutečnost, že tuto výhru ještě ten den nebo v následujících týdnech vsadí zpět do hry a svůj vklad již prohrají. Skutečně velkých výherců, kteří vyhrají vyšší desítky či stovky tisíc korun, jsou za rok řádově vyšší tisíce a milionářů vytvoří loterie či sázkové společnosti ročně jen několik stovek. A snem každého sázejícího je zařadit se právě do této skupiny, a proto lidé sní svůj iluzorní sen o bohatství a pravidelně sází.
Kdyby z jednotlivých her byl jen miniaturní zlomek výherců, tak by se na to většina lidí vykašlala. Ale protože společnosti vyplácejí výhry i v řádu desítek, stovek či jednotek tisíc korun, je to právě oním lákadlem v tom pokračovat a stává se z toho neřest až závislost, jako je to v případě alkoholu nebo tabáku. Někdo v tom chodit umí, jiný ne. Ale ten má smůlu. Každý rokem se registr osob, které nesmějí sázet nebo hrát automaty, rozšiřuje. Typově mezi ně patří lidé v exekucích nebo na sociálních dávkách.
Přestože hazardní společnosti vyplácejí desítky či stovky tisíc výher ročně a čelí speciálním daním, stále je to pro ně zajímavý byznys. Počítejme: lidé prosázeli 574,8 miliardy korun, hazardní společnosti na výhrách vyplatily 539,6 miliardy korun. Rozdíl činí 35,2 miliardy korun. Z této sumy na speciální hazardní dani pak firmy zaplatily 11,5 miliardy korun. Podtrženo sečteno, hazardním společnostem za pololetí zůstalo 23,7 miliardy korun. Z toho pak platí svůj provoz, zaměstnance, reklamy a poté i daň z příjmů. Z čísel je ale patrné, že určitě neživoří.
A zjevně neživoří ani Češi. Když celkem vsazenou sumu podělíme počtem všech obyvatel s českou občankou včetně starců a kojenců, vyjde nám, že každý z nich v prvním pololetí prosázel zhruba 53 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že kojenci a děti nesází, vyjde suma na každého sázejícího mnohem vyšší. Kdyby tu byla spálená země a ožebračení Češi, jak ještě loni na podzim vykřikovali Andrej Babiš a Alena Schillerová, čísla by taková nebyla. Samozřejmě, hovoříme o statistice a průměrných hodnotách. Nicméně čísla vypovídají o tom, že česká společnost jako celek určitě chudá není a že by to stát mohl či spíš měl zohlednit i při správě svých financí a nakládání s nimi.
