Jefim Fištejn: Diktát správného názoru aneb Bičem na svobodu nejsou úřední zákazy, ale strach vyčnívat
V čilém celospolečenském diskurzu o tom, jak různé způsoby financování veřejnoprávních sdělovacích prostředků mohou navodit jejich cenzuru, nebo naopak zajistit jejich kýženou nezávislost, mi přece jen schází jeden faktor silně ovlivňující stav mediálního prostředí z tohoto hlediska. Tím faktorem jsou sdílené představy o dobové etice, o normativní axiologii, což je filozofická nauka o hierarchii hodnot, která se zabývá tím, co je žádoucí, správné a smysluplné.
Kolektivní představy vlastního okolí, panující „Zeitgeist“ i to, čemu se říká „solidární duch bubliny“, umí vyvíjet na novináře a nejen na ně takový existenční nátlak, a tak podvázat jakékoli volnomyšlenkářství, jak nedokážou žádná politická omezení a šikany. Dobrovolné podvolení, podřízení se většinovým vzorům chování a myšlení, snaha nevyčnívat zpravidla oktrajují tvůrčí svobodu dokonce spolehlivěji než hmotné pobídky či postihy.
Abych tuto tezi ilustroval, pomůžu si současným příkladem z jiného, avšak značně příbuzného oboru. Předmětem vášnivých polemik se stal v těchto dnech filmový epos Odyssea režiséra Christophera Nolana. Kasovní trhák značných uměleckých kvalit vyvolává námitky hlavně kvůli kromobyčejnému castingu: do role krásné Heleny filmař obsadil herečku černé pleti Lupitu Nyong'o. Nespokojení kritici nevyčítají Nolanovi to, že takovou volbou pošlapal historickou pravdu, ježto v tomto případě žádná pravda existovat nemůže – postava údajně nejkrásnější ženy světa byla vždy jen Homérovou básnickou licencí.
Vše, co z antických veršů víme, je že Helena Trojská alias Spartská byla snad dcera boha Dia a smrtelnice Lady, vylíhlá z husího, možná také labutího vejce. Jaké barvy byla její pleť, básník neupřesňuje. Kulturní tradice nás však zavazuje k tomu, představovat si Helenu jako ženu sošnou s kůži bělostnou. Volba režiséra dráždí některé transfobní kritiky tím, že v tom spatřují typický příklad uměleckého podlehnutí módnímu diktátu, duchu doby, který nutí umělce dosazovat do rolí tradičně bílých postav představitele etnických menšin nebo jinak nepřizpůsobivých skupin. Vidí v tom spolehlivou cestu ke kasovnímu úspěchu a zaručené pozornosti těch, kdo přidělují granty a festivalové ceny.
Zastánci Nolanova novátorství tuto souvislost popírají. V Hollywoodu přece žádné etnické kvóty zavedeny nebyly, nikdo vám neposkytne záruky na to, že správný třídní či rasový původ herců zajistí autorovi ceny, peníze nebo slávu, ježto neexistují hodnoticí orgány, jimž tvůrci musí skládat účty. Jestliže v Hollywoodu dnes nikdo nenatáčí snímky, kde všechny postavy jsou povinně bílé pleti a toho pohlaví, které jim bylo určeno při narození, pak to bude nejspíš tím, že v etnicky různorodé a politicky roztříštěné společnosti je to pokládáno za trapné, falešné, zkrátka beznadějně demode. Etické normy se neustále mění a nelze věčně vězet ve zlaté kleci vyhrazené pro osoby s výsadami a natáčet filmy výlučně pro ně a o nich, neboť takového tvůrce by musela fackovat hanba!
Je pravda, že se společenské normy mění, ale tím problém přece vyčerpán není. Momentální morální norma není jen výsledkem jakési přirozené evoluce. Takový přístup by byl typickým příkladem sociálního darwinismu, který tak často potkáváme v nekvalitních společensko-vědních analýzách schopných dokázat, že libovolně vzatá společenská instituce je produktem doby a jako taková má své opodstatnění a oprávnění. Kvalitní analýza by měla pokládat obtížnější otázky: kdo zapracoval na dobových morálních normách tak, že je uhnětl do stávající podoby, jaké instituce je petrifikovaly a jaké následky ponesou ti, kdo se takovým normám vzepřou?
Bez kritického štychu zůstává taková analýza klasickým popisem mechanismu autocenzury a ta je dokonalejší formou kontroly než pouhá vnucená cenzura. V určitém bodě vývoje si čerti v pekle totiž mohou dát pohov: hříšníci sami dohlédnou na to, aby nikdo neutekl z kotle. Autocenzura nevzniká pouze proto, že neposlušným hrozí tvrdé potrestání, nýbrž proto, že většina přijala pravidla hry za svá a upřímně uvěřila tomu, že zahánět narušitele zpátky do kotle je věcí cti a přirozeného řádu.
Mechanismus autocenzury nepadá zbůhdarma z nebe do klína. Vzniká a utváří se dle osvědčeného postupu. Nejdříve se objevují aktivisté, kteří nabízí nový morální rámec, nové přísné definice toho, jaká umělecká řešení jsou správná a jaká jsou „vadná“, „toxická“ nebo „zpátečnická“. To by ještě umožňovalo existenci jakési ideové soutěže připouštějící vznik alternativních děl či uměleckých škol. Avšak i ty končí, jakmile jedna strana získá kontrolu nad institucemi regulujícími přístupnost idejí na celospolečenském trhu. Ostatně stejně tak funguje každý trh, nejen ideový. Volný trh nežádá, aby všichni milovali stejné věci. Leč trh přestává být volným, jestliže přístup k němu je někým kontrolován, licence se přidělují výběrově, povolovací řízení je předpojaté, přidělování grantů a státních dotací je zatíženo podmínkami, které lze libovolně vykládat. Právě v tom je nebezpečí takových jevů jako kmotrovství, „jánabrachismus“, působení lobbystických nátlakových skupin a uzavřených expertních a justičních spolků.
Na ideovém tržišti působí velké množství vlivových agentů. Jsou to univerzity, profesní spolky, korporace, grantové fondy a akademie přidělující ceny a vyznamenání, orgány vydávající metodická doporučení a určující kádrové standardy. Tyto instituce jsou užitečné, jen pokud stimulují konkurenci idejí. Rozmanitost nevzniká tím, že každá instituce nabízí celý vějíř možných názorů, ale tím, že jejich souhrn vždy zůstává otevřen nejrůznějším nápadům. Pokud však jedna skupina ovládne většinu rozhodovacích orgánů, stává se z nich síto s velmi jemnými oky propouštějící jen jeden umělecký či politický názor.
Autocenzura se málokdy přiznává k tomu, že je formou cenzury. Zpravidla popisuje sama sebe v takových pojmech jako „profesní standardy“, „etické normy“, „odpovědné chování“ nebo „obrana před diskriminací“. Poté, co je celý mechanismus uveden do chodu, potřeba úředních zákazů a příkazů takřka mizí: autoři začínají sami korigovat svůj umělecký projev. Vědí totiž, jakou existenční a reputační škodu mohou způsobit odchylky od zvyklostní normy. Jako kdysi za totáče v akci „Z“ stranický funkcionář nemusel osobně dohlížet na prezenci podřízených – věděl, že se o stoprocentní účast spolehlivě postarají kolegové z kanceláře, kteří sami neprodleně udají absentéry.
Proto neplatí argument, že „v Hollywoodu přece neexistují komise, které schvalují každý film“. Kdo jím operuje, pouze nechápe dračí přírodu jevu. Autocenzura není jen psychologickým stavem, je to mechanismus přerozdělování moci. Kdo má právo určovat, co jsou to morální standardy v branži, ten má i možnost vymezovat tvůrčí hranice přípustného chování. Když určitá morální pozice začíná ovlivňovat nárok umělce na finanční odměnu, přidělování cen a grantů, smluv a pracovního zařazení, venkoncem i na jeho reputační postavení a uměleckou pověst, pak už se nejedná o pouhý osobní názor. Stává se z něj mocenský nástroj.
Dnes na všech amerických univerzitách existují zvláštní spolky, kluby, programy, prostory pro studenty jakýchkoliv etnických a rasových původů a odstínů barvy pleti. Až na bělochy. Samotná otázka, proč je tomu tak, je nepřípustná a neslušná. Po ní každá diskuze končí a následuje obvinění z rasismu. Nikoli pokus o vysvětlení principu, nýbrž diskvalifikace samotné otázky. Což znamená, že volná ideová soutěž v tomto prostoru prostě neexistuje.
Zhruba totéž se odehrává ve sporu o casting. Ve většině případů se nedočkáme vysvětlení principu, ani na úrovni odkazů na opačné příklady – třeba na božský výkon Laurence Oliviera v roli benátského mouřenína Othella. Rozdíl je nebetyčný: Olivier předstíral, že je mouřenínem, nepředstíral, že Othello byl v podstatě bělochem. Hrál kondotiéra tmavé pleti a právě o takový make-up se postarali v divadelní maskérně. Helena u Nolana je hrdinkou demonstrativně exotického původu, nepřetvařuje se, že je tou krasavicí s alabastrovou kůží, jak ji popsal Homér, a přesně tak ji hraje oskarová Lupita Nyong´o, kráska smíšeného africko-mexického původu. Proto otázka, zda režisérova volba hlavní ženské interpretky byla projevem nefalšované tvůrčí svobody a ani trochu nebyla poplatná módním společenským trendům, je na místě. Neměla by vyvolávat zlostnou reakci ad personam: „Proč se o to zajímáte? Co je vám do toho? Snad to nemyslíte rasisticky?“
Princip by měl být formulován a posuzován meritorně, věcně, neútočně. Neměl by se schovávat za žvásty o „přirozeném vývoji etických norem“. Hra na schovávanou je typická pro autocenzurní systémy, kde stejná praxe je pro jedny přípustná a pro druhé přísně zapovězená. Avšak důvody vzniklé asymetrie jsou veřejným tajemstvím a nesmí se o nich mluvit nahlas. Jinak se nebezpečně přiblížíme k postavě z vousaté ruské anekdoty ze sovětských dob. V tom vtipu se americký novinář ptá ruského kolegy: „A svobodný tisk v Rusku také máte?“ Rus dí bez mrknutí oka: „U nás máme jenom svobodný tisk. Ten nesvobodný byl dávno zakázán!“
