Babiš prodává naději na dluh. A voliči trpělivě čekají na zázrak, který nepřichází
Poslední průzkumy veřejného mínění i chování premiéra Andreje Babiše naznačují, že důvěra v současnou vládu velmi mírně klesá a že ne všechny připravené plány fungují tak, jak by si přál. Zároveň se ale tento jev neprojevuje přímo v preferencích stran, kde ANO stabilně dosahuje výsledků přes 30 procent. Jak je to možné? A může se to změnit?
Pohled na sloupce zobrazující zisky jednotlivých stran v průzkumech všech sociologických ústavů skládá po celou dobu od voleb jasný obrázek. ANO se může spolehnout zhruba na třetinovou podporu voličů. Podpora pro jeho koaliční partnery kolísá, zatímco opoziční lídři se můžou maximálně hádat o to, jestli místo druhého na pásce obsadí ODS nebo STAN. Že by hegemona české politické scény ohrozili? Mimořádně naivní.
Tento stav je zapříčiněn dlouho živenou a dobře zakořeněnou polarizací mezi „babišovským“ a „antibabišovským“ blokem. Vizuálně hlavně pro odpůrce současné vlády nevypadá dobře, protože blok „babišovský“ přijal dominanci vůdce hnutí ANO. Spolupráce s ním se totiž i pro menší strany do něj spadající – Motoristy, SPD, ale i třeba neparlamentní komunisty – stala jedinou šancí, jak si sáhnout na moc. Opoziční tábor je naopak fragmentovaný. Jednoduše řečeno – je v něm víc stran, než kolik dává z dlouhodobého hlediska smysl.
ANO dosahuje stabilně vysokých zisků proto, že se mu podařilo zabetonovat svou pozici oslovením širokých vrstev voličů. V posledních letech se nezastavilo jako „strana důchodců“, jak se někdy posměšně označuje. Je taky klíčovou volbou pro mnoho antisystémových voličů, kteří se paradoxně často zradikalizovali během covidové pandemie, při níž vládl právě Babiš, ale nastoupivší vláda Petra Fialy řešící ekonomické dopady se stala jejich nepřítelem číslo jedna. S prostupující radikalizací, kterou nejlépe ilustrovala Babišova prezidentská kampaň, však ANO nepřestala důvěřovat česká sídliště ani středně velká města.
ANO se své „catch all“ strategii přizpůsobilo i marketingově. Lídr Babiš v mnoha otázkách lavíruje, jako dobře namazaný stroj pak funguje hospodářsky a tržně orientovaný Karel Havlíček v účelovém tandemu se sociálně citlivou Alenou Schillerovou. K nim přibyli „efektivní technokraté“, znovu nalezení Babišovi političtí synové Adam Vojtěch a Robert Plaga, radikální rétoriku pak obstarávají především Radek Vondráček a poslanec Denis Doksanský. Vybere si každý.
Naopak opozice žádného stranického aktéra, který by mohl oslovovat voliče „průřezově“, nabídnout neumí. Rozpad koalice SPOLU a snaha ODS, TOP 09 a KDU-ČSL hledat ztracenou identitu naděje na podobně silnou konkurenci zcela rozbil. Žádná z těchto stran – nemluvě o STAN nebo Pirátech, kteří si jdou pro segmenty voličů zastoupené ve společnosti ještě míň – se zatím ani nepokouší o nic, co by se Babišově dlouho hnojené strategii podobalo. Do budoucna je tak jejich jedinou šancí dnes proklínané spojování do předvolebních koalic.
Klíčem k tomu, aby opozice rostla teď, je důvěryhodná komunikace o ekonomických tématech. Ty jsou ve veřejné debatě zastoupeny celkem širokou paletou témat, opoziční strany však až na výjimky nedokážou efektivně zapojit takové experty, kteří by byli zároveň dobrými politiky. Lze právem namítnout, že opozice tu nemá žádné nástroje, neplní-li exekutivní roli. To je jistě pravda, ale to neměla ani žádná opozice před ní. Musí přijít s alternativou, přinášet nejen dobrá řešení, ale taky řešení srozumitelná, která si volič ideálně propojí s konkrétní osobou. Třeba lidovecká hospodářská strategie, kterou nový předseda Jan Grolich představil v pondělí na schůzce prezidentu Pavlovi, může být jedním z takových nástrojů, stejně jako mnoho návrhů členů ODS, ale i pirátské plány na podporu bydlení. Stačí „jen“ dobře cílit.
Zatím si velká část voličů s možným ekonomickým růstem a zlepšením životní úrovně pořád spojuje dominantně právě Babiše. Bude potřeba si počkat, zda se to nezmění, a to zejména přes deklarovanou snahu některá opatření minimálně pozdržet. To ani jeho voličům vůbec dobře znít nemusí. Plošné navyšování důchodů stejně jako slevy v dopravě nepřicházejí. Podstatné ale je, že se v české politice momentálně nepohybuje nikdo, kdo by přesně trefenými argumenty jeho bombastické sliby zpochybnil.
ANO nepadá mimo jiné proto, že velká část vládních voličů pracuje s „odloženou důvěrou“. Ze všech zpráv se na ně valí informace o nekončící krizi – což mohutně posiluje samozřejmě i zpravodajství o evropské bezpečnosti –, jsou tedy ochotni si na plnění slibů počkat. Půlroční vyhodnocení programového prohlášení, které Babiš vyžadoval po všech ministrech, se v tomto kontextu jeví jako chytrý marketingový tah. Stejně jako aktivity ministrů zdravotnictví, školství a práce a sociálních věcí, které pocit trpělivosti posilují.
Jistě, mohla by to být zahraničně-politická témata, která by mohla Babišovi škodit. Jeho političtí odpůrci by si to přáli. Summit v Ankaře zanechal silnou pachuť, která bude mít své ústavně-právní dozvuky. To pro premiéra rozhodně není dobrá zpráva, především proto, že mu to narušuje jeho image diplomata, který se s každým dokáže domluvit. Zatím se ale nezdá, že by to bylo pro jeho kabinet fatální. Roli tu hraje samozřejmě i to, že ve veřejném prostoru vystupují Babišovi přátelští komentátoři i novináři, jejichž cílem je do hlav potenciálních voličů dostat sdělení „bůhví, jak to vlastně bylo“. Některým se to daří víc, než si premiérovi protivníci připouštějí.
Spolu s vysokými preferencemi ANO se stále drží velká důvěra v prezidenta republiky a dle STEM zhruba třetina voličů pořád fandí i vládním činitelům. Znalcům politiky to nemusí dávat logiku, k těm ale většina respondentů spíš patřit nebude. Spor mezi prezidentem a vládou, zejména pak osobní Babišova účast na něm, může leccos změnit. Doposud ale platilo, že podpora pro ANO a zároveň pro prezidenta nemusela být v mnohém v rozporu. Prezident Pavel v jejich očích zemi reprezentuje dobře, na ankarském summitu tak může tratit spíš Babiš. Zároveň si ale rádi počkají na zabezpečení a další výhody, které jim ANO nabízí. Volby jsou svobodné, volit na Hrad Pavla a do sněmovny ANO takovým lidem v ničem neubližuje. Že se to politikům nelíbí, a proto sklouzávají k agresivitě, spíš svědčí o jejich nedostatku invence s tímto faktem pracovat.
Pro opozici můžou být příležitostí k tomu, aspoň se trochu zviditelnit, nadcházející komunální a senátní volby. Zajímat sice budou menší část populace než ty sněmovní nebo prezidentské, přesto by se strany měly pokusit ve své centrální dlouhodobé kampani lidem naznačit, že myslí na jejich každodenní problémy. Ostatně fakt, že v celé zemi budou volby právě na té nejmenší, lokální úrovni, pozitivnímu patriotismu může jen nahrávat. Velkou šanci v něčem takovém uspět mají z logiky věci hlavně Starostové.
Zatím však bohužel nic takového nevidíme. Dílem samozřejmě proto, že volby jsou až na podzim a přes léto politika tolik lidí nezajímá. Důvodem ale také je, že strany velmi zjednodušeně interpretují další klíčový trend posledních let: že se stále větší procenta lidí rozhodují o své volbě až těsně před volbami. To je sice pravda, neznamená to ale, že dlouhodobě strany nemají předvádět nic a že si můžou dovolit vytasit se s něčím šokujícím až dva týdny před hlasováním. I to konečné rozhodování totiž vychází nakonec z toho, kdo se voličům vryl do paměti. Nikterak se to nevylučuje s tím, že emocionalita dost možná vítězí nad racionalitou.
A rady připojím i pro nadšené čtenáře volebních průzkumů. Prvně si půjčím slova bývalého prezidenta Miloše Zemana – sledujme trendy, ne samostatná měření. Pak ale ještě jeden detail. Nedívejme se jen na preference politických stran, ale taky na údaj o volební účasti. Ten nám může říct víc, než se na první pohled zdá. ANO totiž může mít klidně přes 30 procent dál. Pokud ale bude ochota lidí jít k volbám oslabovat nebo naopak nečekaně posilovat, přidá to další zajímavou informaci. A všechny ty sloupce pak uvidíme úplně v jiném světle.
