Sjezd AfD: Ve vedení zůstávají Chrupalla s Weidel, strana se snaží před volbami skrývat konflikty
Týden po prvním demokratickém kongresu se v durynském Erfurtu o víkendu konal řádný sjezd německé nacionalistické Alternativy pro Německo (AfD). Strana je před podzimními zemskými volbami na východě až euforicky optimistická. A v radosti jí nezabránila ani neúspěšná blokáda odpůrců, kteří chtěli zabránit tomu, aby se delegáti na sjezd vůbec dostali.
Konání celostátního sjezdu AfD tentokrát vzbudilo v Německu obrovskou pozornost. Nešlo totiž jen o vnitrostranické rozhodování partaje, která se na spolkové úrovni v preferencích dere na první místo. Akce vyvolala i mohutnou reakci především levicových odpůrců, kteří deklarovali, že se pokusí delegátům zabránit, aby se na sjezd v centru hlavního durynského města vůbec dostali.
Jejich snaha skončila neúspěchem. Přestože se do města sjelo víc než 50 tisíc demonstrantů z celé země a část z nich aktivně blokovala příjezdové cesty, účastníci sjezdu si přivstali nebo do města přijeli již v předvečer jeho konání. Spolupředseda strany Tino Chrupalla to glosoval slovy, že „ranní ptáče dál doskáče“ a na antifašisty zaútočil sdělením, že nedokáží vstát včas ani na vlastní revoluci.
Oproti obavám některých straníků tak v sobotu akce začala načas. A potvrdila další směřování do extrémních pozic, které je pro AfD typické již několik let. Spolupředsednická dvojice se nemění, v čele strany dál zůstávají Tino Chrupalla a Alice Weidel. Chrupallu, který platí za odpůrce nejextrémnějších stranických proudů v čele s durynským politikem Björnem Höckem, však volitelé ztrestali tím, že ve volbě získal „pouhých“ 70 procent. To v případě, kdy není žádný protikandidát, o zářivé podpoře nesvědčí. Sám Chrupalla měl pak potřebu svůj výsledek několikrát obhajovat a uvedl třeba, že „prostě nevyhrál 2:0, ale 2:1“.
Vliv Höckeho, kterému před lety hrozilo dokonce vyloučení ze strany za to, že se nezdráhal používat neonacistickou rétoriku, ve stranickém vedení zásadně narostl. Místopředsedou strany se stal třeba předseda durynské organizace Stefan Möller, poslanec, který platí za blízkého spojence radikálního politika. Proslul jako dobrý politický stratég, tak obratný, že se ho podle Tagesschau bojí i mnozí jeho straničtí kolegové. V minulosti – podobně, jako to dnes činí za mohutného potlesku většina strany – obhajoval vhodnost pojmu „remigrace“, tedy masových deportací migrantů. Pro stranu je také „zlým mužem“, který kde může, tudy právnickými argumenty napadá snahu státu označit stranu za pravicově extrémistickou.
Další jeho novou spojenkyní ve vedení bude Katrin Ebner-Steiner, bavorská politička, která s durynskou odnoží strany udržuje silné vazby. Ta se známější stala nejen pro samotné spojenectví s kontroverzním politikem, ale také pro incident z roku 2019, ke kterému došlo na akci extrémní vnitrostranické frakce. Na ní zazněla německá hymna, nicméně s textem první sloky, která dnes její oficiální součástí není. Text je totiž historicky zatížen těsným spojením s expanzivní politikou nacistického Německa. Ebner-Steiner se poté, co se informace objevila v médiích, hájila tím, že v případě odehrání „původní“ verze hymny došlo pouze k technické chybě.
Höcke ve straně razí tzv. „durynskou cestu“. Žádné kompromisy, naopak ještě razantnější a otevřenější podporu myšlenek, na kterých je založena. Je zjevné, že se takovému stylu dostalo sluchu i na sjezdu samotném. Další z nově zvolených místopředsedů, Sven Tritschler, řekl, že „právě teď, na prahu moci, musí být zřejmé, že naši lidé jsou zcela nesmlouvaví“.
Přes instalaci klíčových postav spojených s Höckem do vedení strany se však jeho frakci nepovedlo prosadit úplně vše. Hned na začátku sjezd zamítl jeho a Möllerův návrh, aby strana revidovala seznam organizací, v nichž je účast neslučitelná se členstvím v AfD. Patří sem například různá neonacistická hnutí nebo tzv. identitáři, kteří pokrývají mezinárodní sítě extrémní pravice. Předsedkyně Weidel návrh odmítla s tím, že se záležitostí v následujícím roce bude zabývat nové stranické vedení. S největší pravděpodobností však usnesení, které Möller hájil tím, že „se AfD musí stát pojítkem mezi velkou stranickou politikou a občanským sektorem“, neprošlo hlavně proto, aby strana po sjezdu nebyla znovu obviňována z otevřené podpory extrémismu. Tento krok by totiž AfD deklarativně otevřel dalším neonacistům a pravicovým radikálům.
Leitmotivem celého sjezdu se stal tlak na jednotu. Strana nechce navenek působit rozhádaně, obzvlášť před podzimními zemskými volbami v Meklenbursku-Předním Pomořansku a Sasku-Anhaltsku, kde očekává nebývalý úspěch. Hvězdou víkendu se stal hlavně pětatřicetiletý Ulrich Siegmund, lídr sasko-anhaltské kandidátky, kterého předsedkyně strany vidí jako nového zemského premiéra. Tento scénář určitě není zcela vyloučen. AfD tu v průzkumech atakuje hranici 40 procent hlasů a je reálné, že pro vládnutí v tomto východním regionu vůbec nebude potřebovat koaličního partnera.
Pod pokličkou však konflikty patrné jsou. AfD je rychle rostoucí stranou, podle předsedkyně Weidel má dokonce už 75 tisíc členů a další přibývají. Vnitřní půtky se v minulosti odehrávaly téměř ve všech spolkových zemích. V posledních měsících ale vyčnívaly hlavně ty v nejlidnatějším Severním Porýní-Vestfálsku, kde se v pozici místního předsedy jen velmi těsně udržel odpůrce Höckeho extrémismu. Ten se dostal do konfliktu i s celoněmeckým předsednictvem, když chtěl uvnitř strany řešit zařazení místní odbočky mládežnické organizace „Generace Německo“ mezi extrémistické organizace. Mimochodem, předcházející mládežnická organizace „Mladá Alternativa“ byla již před časem rozpuštěna právě ze stejného důvodu. Alice Weidel se ale problémem odmítla zabývat a postavila se na stranu mladých radikálů.
Sjezd potvrdil, že uvnitř AfD už téměř neexistuje konflikt mezi extrémisty a umírněnými. Jedná se mnohem spíš o spor mezi těmi extrémisty, kdo zůstávají pravověrní a nevadí jim dávat své názory najevo, a těmi, kdo je chtějí skrývat. Otevřeným extrémistům uvnitř partaje vévodí právě durynská organizace, která je dle zpráv bezpečnostních složek nejradikálnější z celé země a nikterak neskrývá své vazby s neonacistickou scénou. Höckeho „Křídlo“, jak se frakce dlouhodobě označuje, je však, podobně jako AfD ve všech regionech bývalé NDR, volebně úspěšné. Spolupředseda Chrupalla je pak spojen spíše se západními politiky, kteří tyto vazby nedávají okatě najevo a jsou toho názoru, že jim může posun do okrajových pozic spíše uškodit. Tak jako tak – ani Weidel, ani Chrupalla se s Höckem nepouští do žádného mocenského střetu. Mají totiž obavu, že by přes obecnou radikalizaci celé AfD, která se samozřejmě promítá do struktury delegátů sjezdu, nemuseli vzejít z případného konfliktu úspěšně. Nechávají tak frakce, které by byly v podobně velkých stranách okrajové, ještě víc růst.
