O slepých vůdcích a vidoucích svůdcích aneb Volební období v konturách Dürerova obrazu
Po cestě vedoucí z brabantské vesnice, možná Dilbeeku v blízkosti Bruselu, kráčí husím pochodem a nejistým krokem zástup šesti mužů. Jsou slepí, závisí jeden na druhém a vzájemný kontakt udržují pomocí rukou a holí. Jejich vůdce špatně nakročil a zřítil se po zádech do zaplaveného příkopu, kam jej setrvačností následuje kolega těsně za ním. Vědomí neodvratného pádu se šíří jako kruhy na vodě celým zástupem; slepci si postupně s nestejnou intenzitou začínají uvědomovat nevyhnutelnost katastrofy.
Pozdní dílo Pietera Bruegela, vedle Dürera největšího génia severské renesance 16. století, sugestivně ilustruje evangelijní podobenství. Když Ježíš hovořil o farizejích, pravil mimo jiné: „Nechte je, jsou to slepí vůdcové slepých. Povede-li slepý slepého, oba padnou do jámy.“ Kristus nemyslel na lidi fyzicky slepé, nýbrž na zaslepené, kteří nechtěli vidět, a proto ani nepoznali světlo víry. Bruegel naproti tomu zobrazil, k velké radosti dnešních oftalmologů, celý rejstřík očních vad. Specialisté diagnostikovali jeho padajícím poutníkům třeba jizevnatý pemfigoid, dále phthisis bulbi („terminální oko“) a leukom rohovky („bílé oko“). Nejděsivěji působí výraz druhého muže zprava, v jehož hrůzou staženém obličeji oči zcela chybějí. Je zjevné, že zde nejde jen o tělesné škobrtnutí, nýbrž o pád duše do věčného zavržení.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
