Bravo! Na rozdíl od politiků a aktivistů diváci pěvecké soutěže Eurovize rozhodli, že Izrael není vyvrhelem
Soutěž Eurovision Song Contest je hojně sledovaná, i když někdy působí jako hudební a pěvecký kýč. Po desetiletí je to i místo geopolitického bojiště, přes které si národy, politici, aktivisté a někdy dokonce i samotní umělci vyřizují účty. Letos měl být ve Vídni ukamenován Izrael. Jenže to se nestalo. Diváci v sobotu vynesli Noama Bettana, zástupce židovského státu, na skvělé druhé místo. Záměr potupit Izrael pomocí kulturní akce selhal.
Důvodů, proč osmadvacetiletý Izraelec Noam Bettan uspěl, je několik. Jeho píseň Michelle, ve které použil hebrejštinu, francouzštinu a angličtinu, patřila k tomu lepšímu. Ale taneční a chytlavý hit Bangaranga od bulharské zpěvačky Dary byl skutečně nejlepší. Vyhrál zaslouženě. Přitom uspět na Eurovizi nemusí být až tak těžké, protože na ní už léta vidíme i velmi mizerné výkony. Možná i proto se ze soutěže, která postrádá uměleckou kvalitu, stala nafouknutá televizní bublina, která sází prakticky ve všem na nabubřelost a nesmyslné přehánění. K tomu se tato někdejší kulturní akce změnila i v politickou a propagandistickou válku.
V posledních dvou letech byl za vyvrhele vybrán Izrael, který byl obviněn z genocidy v palestinské Gaze. Válka v Gaze byla ale oprávněnou odpovědí Izraele na vraždění, znásilňování a mučení Židů, včetně malých dětí, při hrůzných masakrech palestinských teroristů ze 7. října 2023. Oběť byla označena za viníka. Jak obvyklé v případě židovského státu a jak nepřekvapivé v době, kdy se po Evropě potuluje zničující antisemitismus živený propalestinským aktivismem.
Španělsko, Nizozemsko, Irsko, Island a Slovinsko se proto před Eurovizí s velkým humbukem rozhodly, že kvůli Izraeli odstoupí ze soutěže. Byl to i nepřímý vzkaz členům porot a divákům v 35 zemích, aby pro zástupce démonů z Blízkého východu nehlasovali. V některých zemích to i vyslyšeli, bylo z jejich hlasování vidět, že izraelský zpěvák nemá být hodnocen podle svého výkonu, ale podle země, odkud pochází.
Je skvělou zprávou, že tato jedovatá politika nevyšla. Noan Bettan skončil druhý a v samotném závěru hlasování se aktivisté modlili, aby nakonec dokonce nevyhrál. Chvíli to tak vypadalo. Možná se paradoxně modlili i v Izraeli, aby nevyhrál, protože pak by se příští rok soutěž Eurovize měla konat v židovském státě, což by byla polízanice velkého formátu.
Způsob, jakým se obecně a v Eurovizi k Izraeli přistupuje, ukazuje na mnoho předsudků a falešných intepretací jak z minulosti, tak současnosti, které to všechno provázejí. Naštěstí stále dost diváků pořád dokáže rozlišit politické a ideologické bláboly od reality a chovají se slušně. Jak je patrné z výsledků sobotního finále Eurovize, neměli velký zájem o blízkovýchodní politiku a odmítli ji promítnout do písňové soutěže. Ani na protiizraelských demonstracích před arénou ve Vídni se nesešlo v minulých dnech moc lidí. Extremisté, kteří „globalizují palestinskou intifádu“, tentokráte neuspěli. Z Izraele na Eurovizi díky divákům s jiným názorem neudělali světového vyvrhele.
Politizace soutěže Eurovize, jejíž motto zní „sjednoceni hudbou“, je přitom léta obvyklá. Vždy si tam chce někdo něco vyřídit. Nešlo jenom o Izrael. Jen si to lidé nepamatují nebo nechtějí pamatovat.
V roce 1964 v Kodani vtrhl na pódium aktivista s transparentem s nápisem „Bojkotujte Franca a Salazara“, což byl odkaz na tehdejšího španělského a portugalského diktátora. Rakousko bojkotovalo soutěž v roce 1969, protože ji pořádalo Španělsko, kde pořád vládla diktatura. V sedmdesátých letech se vzájemně bojkotovaly kvůli rozporům Řecko a Turecko. Vojenští spiklenci v Portugalsku využili skladbu E Depois Do Adeus od Paula de Carvalha, kterou zpíval na Eurovizi v roce 1974, jako signál k zahájení puče. To bylo zvlášť pikantní využití pěvecké soutěže v politickém boji.
Eurovizi někdy vysílaly či vysílají i některé arabské země. Jordánsko v roce 1978 během izraelského vystoupení přerušilo vysílání a ukázalo obrázky květin. Když Izrael vedl hlasování, Jordánsko vysílání znovu přerušilo a prohlásilo, že vyhrála Belgie, ačkoli ve skutečnosti zvítězil židovský stát.
Krvavý rozpad Jugoslávie v 90. letech vedl k velmi dramatické události – Muhamed Fazlagić riskoval svůj život, aby unikl z obléhaného Sarajeva a reprezentoval Bosnu a Hercegovinu v Irsku.
Nezávislé státy vzniklé po rozpadu Sovětského svazu využívaly soutěž jako platformu pro povzbuzení národní identity. Vstup Ruska do soutěže a jeho války v Gruzii a na Ukrajině vyvolaly zástupné bitvy na pódiu i mimo něj, přičemž účinkující používali kódované texty písní a obrázky, aby obešli zákaz otevřeně politické propagace. Organizátoři zablokovali Gruzii účast v soutěži v roce 2009, kdy se konala v Moskvě. Protože píseň We Don't Wanna Put In byla považována za odkaz na Vladimira Putina. A ona skutečně byla.
Ukrajina v posledních letech, kdy bylo ze soutěže vyloučeno Rusko, vždy využívá Eurovizi jako součást své válečné obrany i propagandy.
Někdy politické záměry v rámci Eurovize vyjdou, jindy nikoli. Letos to naštěstí s bojem proti Izraeli nevyšlo. Uvidíme, co se stane v příštích letech.
