Pacient NATO je postřelený. Předpokládat, že Evropané rychle převezmou roli USA, je naprosto nereálné
Ach, naprosto bezpochyby. Neudělal byste to, kdybyste byl mnou? Tak odpověděl americký prezident Donald Trump na otázku agentury Reuters, zda zvažuje vystoupení USA z NATO.
Stalo se tak 1. dubna, ale nebyl to aprílový žertík. Trumpa zlobí evropští členové Severoatlantické aliance, kteří mu odepřeli požadovanou pomoc ve válce s Íránem. Některé státy, jako je Španělsko, Itálie a zpočátku i Velká Británie, dokonce odmítly v rámci íránského dobrodružství využívání amerických základen na svém území či přelety vojenských letadel největšího spojence. Navíc existují i země včetně Česka, které dávají podle Američanů příliš málo peněz na obranu. Pod kotlem přitopil i prezident Petr Pavel, který na besedě se studenty právnické fakulty v Praze prohlásil: „Donald Trump udělal pro snížení důvěryhodnosti NATO za poslední týdny více než Vladimir Putin za několik let.“
Vnitřní problémy spojenecké organizace ale nejsou žádnou novinkou. V roce 1966 vystoupila z integrovaných vojenských struktur Aliance vždy tvrdohlavá Francie (za Charlese de Gaulla) a v roce 1974 na krátkou dobu i Řecko. V listopadu 2019 pak francouzský prezident Emmanuel Macron v rozhovoru pro časopis The Economist řekl: „To, co právě zažíváme, je mozková smrt NATO. Spojené státy svá strategická rozhodnutí se svými partnery vůbec nekoordinují.“
Co se vlastně od té doby změnilo? Situace se kvůli nevyzpytatelné politice Donalda Trumpa ještě zhoršila. Ten se kvůli Íránu rozohnil při kritice spojenců způsobem, který nemá obdoby. Musíme si u toho ale přiznat – bez Spojených států by bylo NATO papírovým tygrem, kterého by ruské balistické střely držely v jeho pelechu.
UŽ SE TO DĚJE
Trumpovo vyhrožování a neustálý nátlak na spojence vypadají dramaticky. Válka v Íránu, když se Spojeným státům a Izraeli nepodařilo pobořit odporný islamistický režim v Teheránu, to ještě eskalovala. Hra o NATO ale probíhá trochu jinak, než se to někdy jeví.
Zatímco spory kolem Íránu a různé reakce na řešení konfliktu na Ukrajině jsou věci viditelné, pod povrchem planety jménem NATO se odehrávají změny, které souvisejí nejenom s osobním nastavením exhibicionisty Trumpa, ale také s dlouhodobými strategickými záměry USA. Některé z nich postupně mění Severoatlantickou alianci. Do nekonformní situace staví především Evropu.
Než aby USA Alianci skutečně opustily, už zhruba patnáct let se ji snaží proměnit. Podstatou je, že se Bílý dům snaží donutit Evropu, aby odhodila svůj pacifistický sen, na kterém si v posledních desetiletích vybudovala štědrý sociální stát, většinu obrovských výdajů na obranu pak nechala na Washingtonu. To Američané odmítají dál snášet a požadují po spojencích, ať více plní obranné měšce. Proto slyšíme i na adresu Česka kritiku od amerických velvyslanců. Pro ně je irelevantní, že premiér Andrej Babiš tvrdí, že někomu vysvětlí, že my na to teď nemáme a možná někdy a tak dále… U toho je velkým omylem myslet si, že spory o NATO skončí s Trumpem. To je nepochopení toho, co se už léta odehrává ve Spojených státech, ve světě i uvnitř Aliance.
NEJDE JEN O PENÍZE
Trump sice používá závazek daleko vyšších investic do obrany jako svůj preferovaný nástroj při nátlaku na spojence, ale americká strategie se v případě NATO nikdy netýkala jen peněz. To je nemístné zúžení pohledu na problém, o kterém slyšíme dnes a denně. Kromě spravedlivějšího rozdělení finanční zátěže totiž USA chtějí, aby Evropa převzala větší vojenskou odpovědnost v rámci Aliance. Velkohubá Evropa, která naposledy ignorovala Spojené státy v případě Íránu, ale ví, že velitelská struktura NATO byla vybudována kolem americké vojenské infrastruktury a personálu a že žádný jiný člen Aliance v současné době není vybaven k tomu, aby nahradil Washington. Pentagon mezitím už odmítl obsadit některé velitelské pozice americkými vojáky ve strukturách Aliance. K tomu Trump vykřikuje, že Amerika od spojenců za Atlantikem „nikdy nic nezískala“ a že jsou „zbabělci“.
To je stav, který vyhovuje strategickým globálním protivníkům Západu – Rusku a Číně. Spojenci i soupeři Washingtonu po léta chápali, že americké síly rozmístěné v Evropě slouží k několika účelům: k ujištění o spojenectví, odstrašení Ruska a případné skutečné obraně. Jakékoli stažení amerických vojsk z našeho kontinentu a, nedej bože, stažení jaderných zbraní budou proto signálem pro agresory putinovského typu, aby bezpečnost Evropy někdy otestovali. Ukrajina je jen takový předkrm. Jak bohužel vidíme z reakcí, evropští politici si s nastalou situací neumějí poradit, protože mnohé země odmítají více investovat do obrany, nemluvě o tom, že vražedná je evropská nejednota panující ohledně možných hrozeb.
Ještě jednou si zopakujme, kde se nacházíme: předpokládat, že evropské armády rychle převezmou roli Američanů, je naprosto nereálné. Nemáme na to vůli, kapacity, výrobce některých zbraňových systémů, logistiku, zpravodajské informace a nechceme dát na to násobně (nemluvíme o nějakých dvou procentech HDP) více peněz. A včera bylo pozdě.
Červencový summit NATO v turecké Ankaře bude proto bouřlivý. Dohraje se na něm odmítnutí pomoci evropských spojenců Americe a Izraeli v Íránu (židovský stát je pro mnohé evropské státy dokonce fuj). Uslyšíme, že Spojené státy neodstupují z NATO, ale že jejich letitá role manažera, ze které jsme na našem kontinentu tyli, oslabuje.
Pacient jménem NATO tak zůstane postřelený.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
