Martin Bartkovský: Andrej Babiš není proruský. Byl, je a bude vždy jen probabišovský
Jen máloco rozlítí členy současné vlády tak, jako když o nich řeknete, že jsou proruští. Bez výjimky vyskočí jako čertíci z krabičky a začnou se obhajovat. Dokonce na vás zaútočí, že už vám došly argumenty, a tak je nálepkujete Putinem a jeho režimem. Slov na svoji obranu vychrlí spoustu. Pak to ale nevydrží a při nejbližší příležitosti vaši domněnku podpoří nějakým proruským činem či gestem. A já se přiznám, že mi těch lidí je někdy až líto. Musí to být hrozně náročné, mít tak rád jeden režim, ale příliš na to své okolí neupozorňovat a nedávat to moc okatě najevo.
Abychom si rozuměli. Stále nepodezřívám z proruskosti Andreje Babiše. Babiš není ani proruský, ani pročeský, ani proukrajinský, ani proamerický. On byl, je a bude vždy jen probabišovský. Jeho prvním i posledním zájmem je pro něj on sám. Takhle jednoduché to je. Spolu s ním pak jeho nejoblíbenější dítě – holding Agrofert. Pak ty méně oblíbené děti, co má s Monikou. Pak dcera, co má s první ženou. A pak syn. Kterého poslal na Krym. Jeho ostatní příklon k jiným zemím a režimům je pak čistě poplatný tomu, co vyhovuje Babišovi. V tom ho ale formuje jeho okolí, které se za těch patnáct let, co založil hnutí ANO jako politickou divizi svého holdingu, velmi výrazně proměnilo.
Velkou stálicí je Petr Protopopov. Ruský rodák a bývalý řidič, který odvezl Andreje Babiše mladšího na Ruskem okupovaný Krym. Pro Andreje Babiše stále pracuje, pohybuje se v jeho těsné blízkosti a točí pro něj videa na sociální sítě. Babiš se teď také hlasitě pere za svou nejnovější spolupracovnici Natálii Vachatovou, která spolu s Jindřichem Rajchlem vypracovala překlad kontroverzního zákona proti všem lidem v Česku, kteří kdy dostali nějaké peníze ze zahraničí. Bývalý šéf sněmovny, Radek Vondráček, má na Moskvu jen samé dobré vzpomínky, a i když to na nějakou výraznější funkci už není, stále jej Babiš vysílá do televizních debat. Jeho pravou rukou je pak už druhé funkční období Tünde Bartha, která mu otevírá dveře na Východ přes Maďarsko.
Sen Andreje Babiše, že bude respektovaným politikem na Západě, se pomalu rozplývá. Skrze jeho dotační byznys a pletky s Ficem či Orbánem mu ostatní evropští lídři přestávají věřit. Jeho a Macinkova bezhlavá podpora země, která čile komunikuje evropské důvěrné schůzky s Putinem, a sama se tím navíc ještě chlubí, nedává vůbec žádný smysl. Kvůli škrcení obranných výdajů je v nemilosti v Bílém domě. Izrael si podporu Česka užívá, ale že by jej Netanjahu nějak zvlášť chválil, se říct nedá. Ukrajinců jsme se zřekli sami, boháčům z Blízkého východu nemáme co nabídnout. Zbývá mu tak jen ten Vladimir Putin. A do téhle náruče se Babiš naštěstí nehrne. Zatím.
Nějaké podobné kroky tu ale jsou. Babišovi se hroutí geopolitičtí spojenci. Trump rozpoutal válku v Íránu, která vzhledem ke globalizaci a složitosti světa postupně zdraží vše v Česku. Voliči to na svých peněženkách začínají pociťovat. Pohonné hmoty jsou prvním znamením. Premiér to mikromanažuje jízdou po dálnici D1 a křikem na majitele pump. Nejvyšší marže ale mají Orlen a MOL, státní podniky, z nichž ten druhý jmenovaný patří dobrému příteli Orbánovi. Ten ovšem musí z něčeho zalepit díru ve státní kase poté, co Maďarům dotuje paliva až deseti korunami za litr. A tak se české peníze z českých pump hodí. Babiš jej ale nijak nekritizuje, naopak mu posílá láskyplné zdravice, aby veřejné mínění Maďarů převrátil v nadcházejících volbách v Orbánův prospěch. To je ale jen fáze jedna. Válka o Hormuzský průliv roztočí kola inflace. A s tou půjde bojovat daleko obtížněji. Ale koho za to vinit? Babiš může své „přátele“ osočit jen těžko.
Po ruském (a maďarském i slovenském) vzoru se hledají vnitřní nepřátelé. Osvědčenými protivníky jsou média. A to jak veřejnoprávní, která se chystá, za přihlížení letargického Motoristy Klempíře, zničit Tomio Okamura. Tak ta soukromá, na jejichž majitele i konkrétní redaktory členové vlády osobně útočí. V těsném závěsu jsou neziskové organizace, které suplují roli státu a mají mnohem lepší ekonomické výsledky i zahraniční renomé, než o jakém se Babišovi může zdát. Zde nechává naplno kvokat to, co se vylíhlo z ruských vajec v jeho okolí, a pod praporem bizarního boje za „svobodu projevu“ se přidává do nesmyslné války s lidmi, kteří účinně a roky hasí sociální problémy, na něž je stát krátký. Probabišovský premiér se naplno zabydlel v Orbánově a Ficově táboře, kteří jsou v těchto krocích už mnohem dál. A jejich táboru se stále častěji říká proruský. Ať už se to Babišovi líbí, nebo ne.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu.
