Zelená vlna i klinická smrt liberálů. Jihozápad Německa ve volbách stvrdil sílu černo-zeleného spojenectví
Volby v Bádensku-Württembersku, třetí největší německé spolkové zemi a srdci automobilového průmyslu, jen velmi těsně před křesťanskými demokraty vyhráli Zelení. Získali 30,2 % hlasů a soupeře, kterého v horké fázi kampaně oproti původním předpokladům dotáhli, za sebou nechali se ztrátou pouhého půlprocenta.
Zelená vlna i klinická smrt liberálů. Jihozápad Německa v regionálních volbách potvrdil sílu černo-zeleného spojenectví
Volby v Bádensku-Württembersku, třetí největší německé spolkové zemi a srdci automobilového průmyslu, jen velmi těsně před křesťanskými demokraty vyhráli Zelení. Získali 30,2 % hlasů a soupeře, kterého v horké fázi kampaně oproti původním předpokladům dotáhli, za sebou nechali se ztrátou pouhého půlprocenta.
Hlasování v regionálních volbách v Německu nikdy nemá jen lokálně ohraničenou platnost, ale vysílá taky řadu vzkazů do stranických centrál. Kancléři Friedrichu Merzovi z CDU, který zhruba před rokem vyhrál celostátní volby a sestavil vládu se sociálními demokraty, sice místní voliči debakl nepřipravili, i tak má ale nad čím přemýšlet. Naopak ve stavu klinické smrti jsou na celostátní úrovni vládní sociální demokraté i liberální FDP, která přišla o pozici tam, kde byla kdysi silná.
Bádensko-Württembersko po většinu poválečné historie platilo za baštu křesťanských demokratů. Ve zlatém věku od 70. do počátku 90. let si dokonce strana mohla dovolit vládnout tu sama, když čerpala velkou podporu z nekonečného ekonomického růstu i stabilizující se střední třídy malých a středních podnikatelů. Po znovusjednocení Německa se ale i tady začal lidem život komplikovat. Nezaměstnanost narůstala a automobilové závody se začaly potýkat s těžkostmi. Ty je neopustily ani v posledních letech, spíše naopak. Dnes je pro ně velkou výzvou především rostoucí tlak poptávající technologické inovace nebo přechod na elektromobilitu, se kterým jde ruku v ruce i těžko skousnutelná konkurence v odběru čínských součástek. Asijský hegemon tak začal „fušovat“ třeba do trhu se spalovacími motory, což místním podnikatelům dělá obzvlášť hluboké vrásky na čele. Nejde jen o to, že to bylo na konci 19. století právě v Mannheimu na severozápadním cípu této země, kde byl jako vynález představen. Za neoddělitelnou součást své identity spalovací motor někteří místní pokládají dodnes, protože je symbolem růstu a hojnosti.
Příjmy automobilek v posledních letech nicméně drasticky klesly: třeba Mercedes v roce 2025 vydělal přes pět miliard eur, což je pouhá polovina toho, co v předcházejícím roce. To má samozřejmě bezprostřední politické dopady. Z nižších příjmů se totiž taky platí nižší daně, se kterými následně regionální vláda musí hospodařit. Přesto je však přímé srovnání s jinými uvadajícími regiony až příliš příkré. I když se Stuttgartu, šestisettisícovému hlavnímu městu této země, někdy posměšně říká „německý Detriot“, tak špatně tu na tom nejsou. Transformace posledních let rozhodně automobilový průmysl nevymazaly z povrchu zemského a pro místní je tak trochu štěstí, že menší podniky místo toho, aby se staly postindustriálními, jsou na tradiční průmysl stále navázány.
To však neznamená, že tu nejistota z toho, co přijde, není cítit. Vychází především z toho, co deklarují sami zaměstnavatelé. Firma Bosch do roku 2030 zruší až 22 tisíc pracovních míst (ne všechna tady, ale dá se čekat, že právě Stuttgart a okolí budou zasažené nejvíce) a s výrobci automobilů to nevypadá o mnoho příznivěji. I když se velká část z nich na bezemisní požadavky Evropské unie adaptovat zvládla, prodejci aut se vesměs shodují na tom, že nový vůz si lidé už zkrátka nepořizují s nadšením. A právě do rozvířených debat o mohutné strukturální transformaci vplula i letošní volební kampaň. Není divu, že voliči v průzkumech deklarovali, že právě hospodářství je pro ně nejdůležitějším tématem a že podle toho, jak strany hodlají krizi řešit, se bude značná část z nich taky rozhodovat.
Obyvatelům Bádenska-Württemberska se někdy v Berlíně posmívají, že jsou až přepjatě konzervativní. I když by tomu dlouhodobě silná pozice CDU mohla napovídat, v posledních patnácti letech zemi vládnou Zelení, z toho posledních deset let právě s křesťanskými demokraty. V berlínských sekretariátech obou stran to dlouhodobě budí minimálně silnější pozornost: nejsou si tyto strany tak odlišné ve svých cílech? Zelení tu dokázali uspět mohutně v roce 2011, v době, kdy palčivým tématem byly havárie jaderných elektráren v japonské Fukušimě. Ty uvrhly do nekonečných debat o budoucnosti atomu nejen Bádensko-Württembersko, ale tehdy i celé Německo. Zelení navíc začali vládnout jako strana oblíbená, která tu ze sebe setřásla obvyklá klišé s ní spojená. Podpora výstavby větrných elektráren šla rychle stranou před ochranou některých živočišných druhů. Rychlé progresivní změny bychom pak od místních vlád s jejich účastí čekali marně. Naopak především koalice Zelených a CDU byly kritizovány za to, že jsou málo proreformní. Ironicky někdy bývá místní „zelená“ organizace považována za něco podobného, co je bavorská strana CSU pro křesťanské demokraty: konzervativnější a usedlejší sestra. Do volebního boje tak šly strany s vědomím toho, že chtějí v černo-zelené koalici pokračovat. Preference z celého volebního období jim v tom nijak nebránily, jen jako favorita viděly CDU. Ta měla z pohodlné pozice obsadit pozici příštího zemského ministerského předsedy.
Jenže výběr místního lídra se straně příliš nepovedl. Po patnácti letech zeleného vládnutí ve funkci zemského premiéra skončil zelený Winfried Kretschmann, velmi oblíbený, ale dnes již téměř osmdesátiletý politik. V době, kdy se tedy soutěž otevřela, konkurenční strany povětšinou vsadily na mládí jako kontrast nejen proti končícímu lídrovi, ale taky proti jeho šedesátiletému nástupci, kterého si vybrali Zelení. Volba křesťanských demokratů padla na sedmatřicetiletého Manuela Hagela, který během kampaně ale prokázal, že je ve svých vyjádřeních velmi neobratný. Političtí soupeři mu neopomněli připomenout sexistické narážky na vzhled mladých žen z minulosti („mladý poslanec zná i horší prostředí než ta, kde je 80 % mladých dívek“), v posledních dnech před volbami se pak vyznamenal návštěvou jedné z místních škol, kde skákal do řeči učitelce a dětem špatně vysvětlil, co je to skleníkový efekt.
Českému publiku tak mohl nechat vzpomenout na nepovedenou návštěvu Andreje Babiše v jiném školském zařízení před prezidentskými volbami. V debatách působil jalově a když přišel nějaký jemný šťouchanec od jiných stran, nedokázal zůstat v klidu. Pro křesťanské demokraty však volby rozhodně nejsou debaklem: oproti volbám před pěti lety si polepšili o bezmála 6 % a nakonec vybojovali stejné množství mandátů jako zelený vítěz. Merzova centrála se však musí zamyslet nad tím, proč ani velká část samotných voličů CDU Hagela jako osobnost nepřijala nebo kde se stala chyba, když strana měla vyhrát s velkou pompou. I sami voliči CDU v přídavných průzkumech kritizovali příliš velké ústupky Merze sociálním demokratům i fakt, že nesnížil daně. Na druhou stranu je však docela pravděpodobné, že před ještě větším krachem tu stranu zachránily i mobilizační apely právě německého kancléře, který místní politiky přijel těsně před volbami podpořit. Na mítinku v Ravensburgu vtipkoval a pokusil se třeba i imitovat amerického prezidenta Trumpa, který mu údajně řekl: „Máte o 50 % míň žadatelů o azyl? Ne, tomu jednoduše nevěřím!“
Naopak velkolepý comeback můžou slavit právě Zelení. V sondážích během volebního období to pro ně totiž dlouho nevypadalo dobře. Při výběru kandidáta na zemského premiéra však měli šťastnější ruku. Sáhli po šedesátiletém Cemu Özdemirovi, potomku tureckých gastarbeiterů. Ten se do Bádenska-Württemberska vrátil z centrální politiky – v kabinetu Olafa Scholze zastával post ministra zemědělství. A zkušenosti z celoněmecké politiky se snažil prodávat i v kampani, když například řekl, že „se v Berlíně především naučil, jak se ty věci nemají dělat“. Özdemir působí svěže a příjemně, na mítincích srší vtipem a ironií, ale vmžiku dokáže přepnout do vážných politických sdělení, která prezentuje jasně a srozumitelně. Je proti zákazu aut se spalovacími motory a ani v jiných programových bodech místním, kteří už se zelenou vládou mají dlouhé zkušenosti, nepřipravil soubor žádných velkých překvapení.
Zeleným pomohla špičková kampaň na sociálních sítích i fakt, že se právě díky Özdemirovi volby staly personalizovanými. Uspěl ten, kdo do svého čela dokázal postavit osobnost s velkým O. A i když na vkus některých pozorovatelů Özdemir až příliš často zdůrazňoval, že spasitelsky přichází z Berlína místní zachránit, slabost ostatních dala vyniknout jeho příjemnějším charakterovým rysům. V této souvislosti je tak zábavné, že z jiných silných vah německé politiky si během kampaně lídr Zelených utahoval. Oblíbeným terčem byli Bavoři a jejich zemský premiér Markus Söder. Ten u křesťanských demokratů platí za ty, kdo spojenectví CDU a Zelených kritizují ze všech nejvíce. Pro jeho aktivity na sociálních sítích Södera Özdemir opakovaně označoval za „foodblogera“. A možná to bylo právem, když při zahájení kampaně CDU v Bádensku-Württembersku místní lídr křesťanských demokratů Södera přivítal otázkou, co že to měl dnes k večeři…
Zelení tedy slaví jasné vítězství. Budou pokračovat ve vládnutí, s velkou mírou pravděpodobnosti se právě Özdemir stane příštím ministerským předsedou, a navíc dokázali zcela podvázat jakékoliv možnosti jiných místních levicových stran. Debaklem jsou volby třeba pro sociální demokraty, kteří si ještě před volbami mysleli na dvouciferný výsledek. Nakonec končí s ostudnými 5,5 % na hranici vstupu do zemského sněmu. V kampani totiž nenabídli nic originálního a až příliš nápadně se podobala tomu, co nabízela ještě radikálnější levice. Nedokázali využít toho, že se nekonečný ekonomický růst země do jisté míry proměnil v hašení požárů v sociální oblasti, ani faktu, že je Bádensko-Württembersko zemí s největšími platovými rozdíly mezi muži a ženami. Velkou část energie věnovali řešení bytové krize, která jakkoliv je důležitá, byla zkrátka zastíněna jinými tématy. Podobně se dá vysvětlit i neúspěch Die Linke, která se do kampaně snažila vnášet celostátní témata. Ani jedna ze stran tu nemohla zelené vlně důstojně konkurovat.
Ještě o něco smutnějším příběhem je výsledek liberální FDP. Její úpadek začal na celostátní úrovni už v předchozím volebním období, kdy právě jí neustále vyvolávané spory a hádky předčasně ukončily vládnutí kancléře Olafa Scholze. Liberálové po vypadnutí z celostátního parlamentu potřebovali uhájit aspoň část pozic, namísto toho v těchto volbách končí v propadlišti dějin. I když nejhlasitěji ze všech místním nabídli deregulovanou ekonomiku, jejich volání vyznělo do prázdna.
Samostatnou kapitolou je pak výsledek populistické AfD, který se v posledních letech stává evergreenovým strašákem jakéhokoliv německého hlasování. Není příliš divu: strana se dál radikalizuje a vnitřní chaos, který v ní nyní panuje kvůli neochotě zaujmout jednoznačnou pozici k politice Donalda Trumpa, z ní činí ještě nepředvídatelnějšího partnera. V celém Německu zatím pevně stojí „protipožární zeď“, jak se přezdívá místní neochotě mainstreamových stran s AfD spolupracovat. V Bádensku-Württembersku na jedné straně stojí právě strukturální změny a nejistota, které mají často za následek vehnání nových voličů do náruče extrémní pravice. Na straně druhé si ale valná část místních uvědomuje, že právě cla uvalená Donaldem Trumpem, oblíbencem lídrů této strany, je jednou z příčin současných problémů.
Pro levici je boj proti AfD povinnou výbavou, CDU naopak musela neustále opakovat, že s extrémisty spolupracovat nebude. Křesťanský demokrat Hagel tak ani tu nepodlehl vábení místního lídra AfD Markuse Frohnmaiera, který v televizní debatě několikrát zopakoval, že s CDU má jeho strana mnoho společného a že spolupráce by mohla být možná. Populisté tu ale stejně jako křesťanští demokraté doplatili na neschopného lídra: Frohnmaier v době horké fáze kampaně odjel do Spojených států, takže se mítinků vůbec neúčastnil, a ještě před volbami ho odepsala i stranická centrála. Nakonec však strana uhrála necelých 19 %: výsledek, který je sice varovný, tedy pro stranu přijatelný, zároveň však v sobě reflektuje mírný pokles preferencí, který teď u této strany vidíme i v celostátním měřítku. Dle analýzy přelivů voličů AfD oslovila především dřívější nevoliče (asi 270 000 z nich, což odpovídá 27 % jejich výsledku), v menší míře pak i voliče CDU (11 %) a FDP (9 %).
V těchto volbách také poprvé volili ještě mladší voliči, povoleno hlasovat totiž bylo všem starším 16 let. Asi není příliš velkým překvapením, že i ve věkové skupině 16–24 let Zelení vyhráli na celé čáře s 27 %, na druhém místě skončila však právě AfD s 18 % a teprve za ní křesťanští demokraté se 17. Na čtvrtém místě s 13 % uspěla i Die Linke. Potvrzuje to všechno, co víme i z celostátního hlasování: pro mladé lidi jsou radikální strany lákavou alternativou. Zároveň to ale neznamená, že by se ve volbě AfD mladí lidé vyznamenávali oproti ostatním: skupiny středního věku ji volí víc. CDU si naopak svou základnu musela zajišťovat ze starších voličských skupin: hlas jí dalo 38 % voličů nad 60 let.
Jihozápad Německa tak čeká pokračování černo-zelené koalice, která se v očích místních jednoduše osvědčila a má šanci nabídnout řešení v neklidných časech. Centrálám německých stran volby ukázaly, kde jsou jejich slabiny. Pro CDU je to další budíček, který by měl stranu posunout k důslednějšímu výběru atraktivních osobností, se kterými se lidé mohou ztotožnit. Ve světě sociálních sítí, v době hledání záchranných lan je to totiž právě personalizovaná politika, která velmi snadno může zatemnit body sepsané ve stranických programech. A Bádensko-Württembersko teď ukázalo, jak snadné je personalizovaný souboj z voleb udělat. Pro sociální demokraty a liberály, ještě do loňského roku celostátně vládní strany, se jedná o další problém. Pokud ho nezačnou urychleně řešit zvýšením atraktivity své politiky, skončí i v dalších zemích, které volby teprve čekají.
