Jefim Fištejn: Cílem amerických a izraelských útoků je pád íránského režimu. Vše ostatní bude neúspěch
Bodovými raketovými údery započala americko-izraelská vojenská operace v Íránu, která se původně měla jmenovat Jehudův (nikoli Jidášův) štít, avšak na osobní naléhání Benjamina Netanjahua vstoupí do dějin pod označením Roaring Lion (Řvoucí lev). Nový název je případnější, neboť dává najevo, že se jedná o druhou fázi války navazující na loňskou operaci Rising Lion (Povstávající lev) . V průběhu bleskové války v červnu loňského roku, která trvala 12 dnů, byla zničena nebo bytelně poškozena jaderná zařízení či jiná vojenská infrastruktura Íránu, značně prořídly také řady velitelů armády a Sboru islámských revolučních gard.
Druhá fáze operace má být zásadně jiná – má být finální. Jejím cílem nemá být nic menšího než změna režimu v Teheránu – všechno menší bude vnímáno jako neúspěch. Proto bude mnohem masívnější co do nasazení vojenských sil a co do počtu předpokládaných obětí, přičemž na obou stranách. Americký prezident, aby se vyhnul pozdějším výtkám, předem varoval, že při plnění tak nevšedního historického úkolu, jakým je odstranění teokratické diktatury v Íránu, může dojít, a nejspíš i dojde, ke ztrátám na životech ve vlastních řadách. A že je to přesně ten případ, kdy „Paříž stojí za mši“ – jinými slovy, současný režim mulláhů je zdrojem takových hrozeb míru a světových problémů, že jeho svržení stojí za vstup do přetěžké války. Dokonce i v případě, že nebude blesková – jen její počáteční fáze má trvat čtyři dny.
Darmo mluvit o tom, že pro Izrael má válka s Íránem zcela existenciální význam, mnohem zásadnější než pro USA: případný neúspěch vrátí bezpečnostní situaci zhruba tam, kde je teď, zato výměna teheránského režimu za přátelský – a právě to se očekává – by změnila celý výhled blízkovýchodního regionu k nepoznání. Proto je Izrael přípraven k absolutnímu nasazení. Jak říkají v Izraeli, zatímco židovský stát je ochoten vložit se do akce svou veškerou mocí, Spojené státy pouze „tento názor sdílí“. Jak píše izraelský tisk, „půjde o krk, a ve srovnání s tím, co přichází, operace Národ jako lev byla jen malou upoutávkou, reklamním trailerem“.
Rozhodnutí o zahájení války padlo prý během nedávné návštěvy premiéra Netanjahua ve Washingtonu. Donald Trump poté prohlásil, že „postojem Teheránu na jednáních je silně rozčarován: Íránci dostali poslední šanci a nevyužili ji, což se dalo předpokládat“. Zdůraznil, že v žádném případě nepřipustí, aby Írán vlastnil jaderné zbraně a měl možnost dále obohacovat uran. I když přípravy k úderu probíhaly v největším utajení, nyní vychází najevo, že většina západních spojenců o chystané akci přece jen byla zpravena včas.
Informační kanály se hemží jmény íránských potentátů údajně již zlikvidovaných prvními údery útočících sil. Počítat je nemá smysl. Je to spíše doprovodný šum a úmyslné úniky než zaručené zprávy. Pokud se nenecháme pohřbít pod lavinou informačního drobnohledí, můžeme označit skutečné faktory, které mohou výsledek bitvy ovlivnit. Štáby, které operaci několik měsíců precizovaly, určitě počítaly s pevnými danostmi. Patří k nim nesporná nespokojenost íránského obyvatelstva s režimem, která vyhřezla na povrch v posledních týdnech, a očividně nikam nezmizela. Dá se určitě spoléhat na to, že vpád bude mocně rezonovat v oblastech, kde vládnou separatistické nálady. Válka posílí ambice početné ázerbajdžánské menšiny, která sní svůj sen o spojení se státem stejného názvu. Probudí se odbojní Kurdové z pohoří Zagros, kteří již během předchozích útoků přebírali moc v řadě měst, jež většinově obývají. Povstanou válečníci z kmene Beludžiů, kteří převládají v provinciích Sístán a Balúčistán. V krajním případě může dojít k rozpadu současné íránské státnosti, ale to je obecnější problém toho, co se velmi vágně nazývá mezinárodní řád.
Nepochybně válečný scénář počítá s mimořádnou rolí syna posledního íránského šáha Rezý Pahlavího, který jakožto právoplatný dědic trůnu nejednou dával najevo, že je ochoten převzít vedení země. I nyní se obrátil ke svým krajanům s plamennými slovy: „Pomoc, kterou vám slíbily Spojené státy, dorazila. Je to rozhodující okamžik a je na nás, jak ho využijeme.“ Princ zdůraznil, že se jedná o humanitární zásah, který míří proti vládě Islámské republiky, proti jejímu represivnímu aparátu a vražedné mašinérii, nikoli proti zemi a jejím občanům. Zvláštní apel adresoval vojákům, policii a bezpečnostním službám. Zdůraznil, že „přísahaly chránit Írán a jeho národ, nikoli režim, který pomocí útlaku a zločinů činí z naší vlasti rukojmí“.
Dalším důležitým faktorem, o nějž se mohou invazní síly opřít, je kromobyčejná informovanost a všudypřítomnost izraelského Mosadu, který umně využívá skrytých sympatií íránského obyvatelstva k židovskému státu. Důkazem toho je bezpočet překvapivě úspěšných výzvědných akcí a vojenských zásahů v minulosti. Z otevřených zdrojů víme o tom, že se v potřebné chvíli projeví silné vnitřní rozpory v íránských vojenských a bezpečnostních složkách. Režim se může opřít o starší důstojnickou generaci spojenou s islámskou revolucí, íránsko-iráckou válkou a ustanovením teokratické diktatury, zatímco mladší generace důstojníků je prý otevřená reformám a více podléhá západním vlivům.
A nakonec mocným spojencem americko-izraelské koalice je dramatický ekonomický úpadek Íránu, propad národní měny riálu do bezvýznamnosti a úplná destrukce základní infrastruktury zajišťující obyvatelstvu dostatek jídla a pitné vody.
Byl by neodpustitelný omyl domnívat se, že režim mulláhů a jeho stoupenců nemá vlastní vítězný scénář tohoto titánského souboje schopného předefinovat náš politický všehomír. Nejsem mocen jazyka fársí neboli perštiny, a tak použiji zdrojů ruské propagandy, která se zcela jednoznačně postavila na stranu Teheránu. Ve svém bezmocném zoufalství Moskva dokonce ultimativně požádala Spojené státy a Izrael o okamžité ukončení vojenských operací, aniž by ve skutečnosti hnula prstem. Úvahy ruských komentátorů se odvíjejí zhruba takto:
Írán dokonce ani nemusí vítězit na bojišti. Stačí, když se mu podaří zhatit bleskurychlou povahu operace. Hrát na čas a protahovat konflikt do nekonečna. Rychlost je alfou a omegou washingtonské strategie. Přijdou-li o rychlost, přijdou i o hegemonii. Dlouhá válka znamená pro Spojené státy stálou rotaci letadlových lodí, vyprázdnění zásob raket a systémů protivzdušné obrany, růst výdajů, snížení bojeschopnosti armády v jiných regionech – Evropou počínaje a Tichým oceánem konče. Nárůst obětí způsobí jako vždy v obdobných případech morální rozklad společnosti. Čím déle potrvá válka, tím mocnější bude odpor liberální společnosti a armády nenávistníků Trumpa proti ní.
Velké říše se nebortí v důsledku jedné rozhodující rány. Hroutí se, když se války stávají nekonečnými, drahými a bezvýslednými. V takovém scénáři čas pracuje proti Spojeným státům, ve prospěch Íránu. Írán může zcela ochromit mořeplavbu v Perském zálivu. Přerušení dodávek ropy a plynu vyvolá šok na světových trzích, růst cen, tlak na dolar a krizi mezi spojenci Washingtonu. Je to strategická bolest, kterou Írán může způsobit Americe, aniž by ohrozil píď jejího území.
Nejzranitelnější veličina v této rovnici je Izrael. V regionální válce raketové zásahy budou pršet na židovský stát ze všech stran a nepřetržitě. Žádná protivzdušná obrana není stavěna na odrážení dlouhodobého ostřelování raketami a drony. Nejde o jednorázovou spršku, nýbrž o vysilování infrastruktury, ekonomiky a společnosti. Nebude to válka síly, alebrž válka vytrvalosti. Právě takovou si Spojené státy dovolit nemohou. Teherán vychází z jednoduché naděje: útok na něj spustí řetězovou reakci a vyvolá systémovou krizi celé americké vlivové architektury. Historie svědčí o tom, že velmoci neztrácejí vůdčí postavení tehdy, když se střetávají s výzvou, nýbrž tehdy, když začínají války, které nejsou schopny ukončit.
Jako všechno v ruské literatuře, i tato úvaha se vyznačuje určitou odpoutaností od reality. A ta je taková, že v průběhu dvanáctidenní války z roku 2025 íránské vedení nedokázalo důrazně odpovědět ani na americko-izraelské bombardování, ani na údery proti jaderným objektům. Nečekaně velkému počtu izraelských agentů se už v prvních hodinách konfliktu podařilo likvidovat skoro celé íránské vojenské velení a úspěšně navádět letadla na životně důležité vojenské objekty, přičemž íránská protivzdušná obrana se nezmohla na žádný zaznamenáníhodný odpor. Stejně žalostně selhalo íránské námořnictvo v Perském zálivu. Kde je řečeno, že se tak nestane i tentokrát? Z celého pomyslného řetězce v tomto optimistickém scénáři zůstává jen naděje na vzedmutí vlny hněvu progresívní veřejnosti. Nejbližší dny ukáží, zda tato naděje nebyla lichá.
