Jefim Fištejn: Nemocná velmoc aneb Demokracie umírá v oslepujícím světle vylhané propagandy
Kdysi se tisku říkalo čtvrtá velmoc – po třech základních složkách státní moci v demokratickém zřízení. Měla se na mysli nepochybně státotvorná nenahraditelnost a rozhodující role sdělovacích prostředků coby pojistky, nebo chcete-li, hlídacího psa demokracie. Později se vžilo označení „pátá velmoc“, údajně po čtyřech vítězných mocnostech druhé světové války.
Dnes je obvyklejší mluvit o šesté nebo sedmé velmoci a nikdo se už nenamáhá vypočítávat subjekty, které přeskočily tisk svou společenskou důležitostí. Jedná se nepochybně o trend, o zákonitost a ta musí mít a má racionální vysvětlení. V novinářském cechu převládla zcela falešná konsensuální představa, že smyslem profese není poskytování zpráv o stavu světa kolem nás, nýbrž především výklad toho, jak událostem rozumět. Že údělem médií je být „učitelem národů“ a že pravda není produktem kolektivního objevování, alebrž určitou daností známou skupince ortodoxních zasvěcenců, jejichž posláním je šířit hotovou pravdu dál mezi masami nepoučených.
To je zhruba to, co se přihodilo kdysi slovutnému americkému deníku The Washington Post. V českém veřejném povědomí tato tiskovina měla a ze setrvačnosti stále ještě má absolutně exkluzivní postavení, platí za jakýsi standard profesní poctivosti a přesnosti, jako by byla vzorkem uloženým u Mezinárodního úřadu pro míry a váhy. Darmo podotýkat, že skutečnost takovému pietnímu vztahu dávno neodpovídá.
V únoru roku 2017 deník poprvé ozdobil svou titulní stránku výstižným mottem: Demokracie umírá v temnotách! Otcovství moudra se obvykle přisuzuje klasikovi žurnalistiky Bobu Woodwordovi, hrdinovi watergateského skandálu ze 70. let minulého století a věrnému přispěvateli listu. Tenkrát to byla reakce majitelů a osádky deníku na výsledky společenského zvratu, ke kterému zrovna docházelo: Bílý dům právě obsadil Donald Trump a liberální tisk se ruče stylizoval do role posledního zákopu civilizace. Slogan o demokracii umírající v temnotách svým apokalyptickým patosem jako by chtěl varovat veřejnost, že uvědomělá žurnalistika zůstává posledním paprskem světla, bez něhož na společnost padne temnota barbarství a demokratická republika bídně skončí. Bylo to dojemné a žádné oko nezůstalo suché!
Uplynulo pouhých 9 let a nachlup stejné redakční vedení předvedlo nám všem, že i stejným slovům lze rozumět na různé způsoby. A že každé slovo bohulibého hesla má přinejmenším několik protichůdných významů. Něco nám skutečně před očima umírá v temnotách a není to demokracie, nýbrž samotné noviny ve své dosavadní podobě. V důsledku přestavby na dlažbě zůstala zhruba třetina na slovo vzatých „inženýrů lidských duší“. Sportovní redakce zanikla. Literární koutek potkal stejný osud. Mezinárodní oddělení se splasklo na minimum, aby se neřeklo. Zrušena je i vlajková loď firmy – podcast Post Report. Grafické oddělení deníku ověnčené mnoha Pulitzerovými cenami šlo pod nůž. Na osm stovek zasvěcenců, kteří se domnívali, že jsou paprskem světla v temnotách, šli na podporu v nezaměstnanosti a šéfredaktor Matt Murray stále cosi mumlá o „strategicky nezbytné rekonstrukci“.
Odbory hořekují: Jeff Bezos zradil posvátné poslání druhého nejstaršího povolání na světě! V tomto případě celá posvátnost mise spočívala v obsluhování přirozených potřeb Demokratické strany Spojených států a tím se podstatně nelišila od posvátnosti povolání prvního. V zemi běží kulturní války, do pole vytáhly armády obou táborů, a s nimi i houfy markytánek poskytujících soldatesce ideovou útěchu.
Chyba se stala již v roce 2013, kdy Jeff Bezos, majitel Amazonu, koupil deník za 250 milionů dolarů. Však to známe z vlastní zkušenosti: každý peněžní žok chce mít ve svém „atomovém kufříku“ pěkný kousek mediálních aktiv. Jen tak pro strýčka příhodu. Kapesní tisk se pak ze zvyku tváří jako zcela nezávislý, až posvátně zásadový, zkrátka jako paprsek světla v temnotách.
Z deníku The Washington Post se poměrně záhy stalo ideové beranidlo Demokratické strany a s ní spojených levicových sil z „tábora míru a socialismu“. Duch doby, takzvaný „zeitgeist“, se totiž mezitím nenávratně změnil. Objektivita se někam vytratila a je vnímána jako potupná vlastnost, jako nelichotivý odsudek. Skandály mají nyní smrtící razanci a jdou až na krev. Fakta přestala mít vlastní argumentační hodnotu a jsou podávána v takové názorové omáčce, aby jen potvrzovala správnost povinného narativu. Nic není dobré nebo špatné samo o sobě, hlavně aby problém byl „postaven správně politicky“. Čtenář nebo divák je zpravodajstvím veden tak šikovně, aby ztratil schopnost rozpoznat, kde končí realita a začíná objednávka.
Smutný osud kdysi vzorné tiskoviny The Washington Post zdaleka není ojedinělý. Pod studenou sprchu reality se dostaly také další hlásné trouby nezadržitelného pokroku. Vystřízlivění může být docela mučivé. Kocovinu zrovna prožívá časopis The Atlantic, perla amerického progresivismu. Právě v této tiskovině ještě loni hledali úkryt hvězdní sloupkaři utíkající z ohroženého Washington Post. Je to médium s úctyhodnou minulostí a nárokem na obzvlášť hlubokou akademickou analytičnost. Jenže za pověstí ochránce nejlepších tradicí se skrývá tatáž levicově liberální blamáž: nekonečné eseje o znečištění vesmíru a kosmické spravedlnosti, problémy nezvládnuté identity, otázky bělošské viktimizace lidstva a úvahy o tom, proč příchod Trumpa znamená definitivní konec světa.
Letošní rok nezačal pro The Atlantic dobře. Počty předplatitelů klesají, čtenářstvo emigruje do sociálních sítí. Totéž platí pro vydavatelský dům The New York Times. Zatímco loni se chlubil tím, že vyhnal počty předplatitelů na 12 milionů, ovšem u všech nabízených produktů dohromady – zprávy, hry, kuchařky a sportovní a loterijní výsledky – a zvýšil příjmy o 26 %, letošní ukazatelé silně zaostávají za očekáváními. Akce firmy zatím spadly o 12 %, konkurence dýchá do zad a důvěra k médiím podle posledních průzkumů agentury Gallup klesla na 28 %, což je méně než v případě Kongresu, a to je co říct!
New York Times a s nimi i další levicová sdělovadla od Guardian po Vox se nyní jak tonoucí stébla chytají modelu placeného předplatného, které je má spasit. Jenže v tom je i nechtěné přiznání: bezplatný kontent nikdo nečte a nevyhledává ani zadarmo, poněvadž v něm neočekává nic než pavlačové drby, jak a kdo v Bílém domě zase plácnul něco nehorázného, kdo měl špínu za nehty, jakého přešlapu se opět dopustila první dáma. Kdo má konzumovat ten nekonečný informační šum?
Nedávno mi padl do očí půvabný titulek jakéhosi seriózního média: Volný trh odmítá uznat realitu a spěje ke katastrofě! Doceňte tu komentátorovu namyšlenost – realitou pro něho není trh, kde se tvoří fakta a osvědčuje se žitá zkušenost lidstva, nýbrž ideologický narativ, našprtaná, bohem daná pravda! Ta je jedině důležitá! Fakta nejsou důležitá, jen překáží ve výchově armády užitečných idiotů hltajících narativy vcelku, na jedno polknutí, neschopných dát dohromady dva a dva, ochotně opakujících jak otčenáš: klima-apokalypsa, gender-revoluce, diktátor Trump-konec světa. Kdepak zůstala silná a samorostlá mysl schopná oddělovat zrno od plev a dospívat k závěrům na vlastní pěst? Ta tiše zhasla v klipovém formátu Tik Toku a Instagramu, v nekonečném scrollování, kde informace nemůže udržet pozornost konzumenta déle než 15 vteřin. Jako u ryby.
V roce 2024 těsně před osudovými prezidentskými volbami se Jeff Bezos rozhodl, že list Washington Post poprvé nepodpoří žádného z kandidátů. Vyvolalo to v branži náramné zděšení. Za pár dní 200 tisíc čtenářů zrušilo předplatné, slovutní kolumnisté odcházeli v houfech, odbory protestovaly ze vznešených důvodů: „Jeff Bezos odmítá dále investovat do mise!“ Tou misí se myslelo poslání deníku být hlásnou troubou správných názorů. Zůstalo nerozpoznáno, že je to první zvonění, drobné zachvění pod nohama před mohutným zemětřasem. Tehdy Bob Woodword, klasik žánru, vydal poslední v pořadí odhalení pod varovným názvem Válka. Prozíravý liberální tisk prohlásil, že nesmlouvavá investigace otřese veřejným míněním a zajistí vítězství demokratické kandidátce. Skutečnost ukázala, že odhalení nejenže nezpůsobilo zvrat ve volbách, ale soudě podle výsledků, nejspíš neovlivnilo postoj jediného Američana. Byl to hmatatelný důkaz povážlivé ztráty důvěry v pokrokářský narativ.
Ironie příběhu srovnatelná se starořeckou tragédií tkví v tom, že se slogan listu ukázal být docela prorockým, ale s jednou drobnou opravou. Demokracie umírá nejen v temnotách, ale také v oslepujícím světle vylhané propagandy.
