Martin Bartkovský: Každej zas*anej únor je to furt to samý. Už čtyři roky...

My v Reflexu každý rok dáváme během výročí na obálku portrét Volodymyra Zelenského. Jako tichou podporu národu, který v tom svět tak trochu nechal samotný. Anastasiji jsem nabídl v aktuálním Reflexu prostor pro komentář a ona jej využila tak jako každý mediální prostor, který je jí nabídnut. Aby pomohla svému národu a své zemi a vy jej najdete na poslední stránce aktuálního tématu. Málokdy ale mluví o sobě. A proto jsem se rozhodl jí věnovat prostor tohoto editorialu.

V následujících odstavcích najdete text, jejž sdílela na svých sítích. Četl jsem jej v době, kdy jsem byl v ukrajinském Dnipru. Z toho je na dalších stránkách velká reportáž. Rusové na nás zrovna podnikali velký letecký útok, Anastasija se ze svých úzkostí a pocitů vypisovala v bezpečné Praze. Kdyby to šlo, určitě by si to se mnou vyměnila. Jenže to nejde. Z mnoha důvodů. Ten text, možná i proto, kde jsem jej četl, mnou hluboce zarezonoval. Rozhodl jsem se proto vám jej tady přetisknout. Protože je jen málo slov, jež vystihnou pocity válečného uprchlíka tak jako právě ná­sledující řádky:

Každej zasranej únor je to furt to samý. Víte, po tom, co jsem přečetla hromadu literatury o psychologii traumatu, byla jsem přesvědčená, že si každý rok jen prožívám výroční syndrom. Ale hovno. Došlo mi, že svůj vlastní čas už neměřím silvestrem ani narozeninami, ale výročím toho dne, kdy se všechno rozpadlo. Nějak si dělám bilanci, dívám se na sebe z perspektivy toho, že se mi letopočet obnovuje právě 24. února. A samozřejmě si uvědomuju, jak strašně je to vlastně všechno v mém životě posraný a že jsem si nezasloužila zkušenost, kterou procházím.

Dodnes mě bolí klouby na rukou z těžké fyzické práce, kterou jsem byla nucená dělat, abych vůbec v Česku nějak přežila. Protože brát si jen tak humanitární pomoc je pro člověka ponižující a posílat finanční dary na sbírky pro známé, kteří vstoupili do armády, je nutnost. Protože i když jsem se naučila jazyk, pořád je pro mě cizí a nikdy ho nebudu ovládat tak, abych v něm dokázala plně vyjádřit své myšlenky a pocity, dělat práci, která mě naplňuje.

Protože se Rusové každý den snaží zabít mého tátu. Protože máma za ty čtyři roky strašně zestárla a výrazně se jí zhoršilo zdraví. Protože sleduju, jak se mí rodiče rozpadají, zatímco já s tím nemůžu udělat vůbec nic. Jsem bezmocná.

Protože kombinovat práci, která sama o sobě vyčerpává, a k tomu se ještě věnovat aktivismu / sociálním sítím / trávit všechny dovolené na humanitárních misích, je vyčerpávající. Protože ve svých aktivitách vidím smysl a peníze nepadají z nebe. ­Práce (kterou zřejmě, podle některých, beru Čechům) mi sice zajišťuje existenci a základní životní úroveň, ale k čemu je takový život, když ve svých skoro třiceti musíte bydlet ve spolubydlení a ani si nemůžete dovolit pořídit kočku. Protože vždycky tu je hrozba, že se z bytu, kde teď jste, budete muset odstěhovat a nový už budete hledat s kočkou a počítat i s tím, že jste „posraná Ukrajinka a cizincům tento byt nepronajímáme“.

Proklínám všechno to, co Rusové s mým životem udělali.

Protože vrátit se je děsivé. Protože žít na Ukrajině je teď ­těžké. A ještě horší než strach ze samotné smrti je žít ve stavu, kdy si uvědomuješ, že ve skutečnosti už jsi dávno mrtvá. V únoru 2022. A nejděsivější je, že moje hlavní přání není jen vrátit se domů, já se chci vrátit do toho momentu, kdy jsem byla živá. Měla jsem plány a ambice, dělala zajímavou práci a viděla svou budoucnost. Chci se vrátit do konkrétní středy 23. února. Ale to není možné. Možná bych si měla prostě odpočinout. Ale ani to není možné.