Motorkář proti motoristům: Nebojuje se jenom o Turka, ale i o vliv ve vládě a politickou kulturu
Prezident Petr Pavel obvinil ministra zahraničí Petra Macinku z vydírání a nepřiměřeného nátlaku, kterého se měl dopustit v esemeskách zaslaných jeho poradci Petru Kolářovi. Dvojministr zahraničí a životního prostředí tak svou komunikací zasadil další ránu české politické kultuře. Taky ale otevřel otázku, jak silný vliv ve vládě vlastně Motoristé mají, když premiér Babiš na celou situaci reaguje relativně krotce. Celá záležitost totiž v dopadu na českou politiku a dost možná i v uvažování samotného Petra Macinky jde dost daleko za hranice toho, jestli Filip Turek bude, nebo nebude ministrem.
Věcně se v situaci, kdy prezident trvá na nejmenování Turka, vracíme k debatě o jeho ústavních kompetencích. A znovu řešíme, zda má prezident vůbec prostor pro to, nevyhovět některému z návrhů premiéra. Už jsme to zažili tolikrát na to, aby bylo jasné, že ani spor o Filipa Turka definitivní rozpletení nepřinese. Rozdělením na dva tábory však celá diskuse krásně zapadá do rozdělení společnosti na fanoušky vlády a opozice. Většina politických aktérů tak zastává tu pozici, jež jim zrovna vyhovuje.
Jako velmi zábavné se tu jeví především výroky vrcholných představitelů SPD, kteří dřív tleskali Miloši Zemanovi za to, že bránil jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí. A to na rozdíl od Petra Pavla byly jeho výhrady osobního a účelového rázu, když se prezident ani nepokoušel argumentovat proviněním proti ústavním hodnotám. Ostatně i on sám se dnes Motoristů v celém sporu zastává. Definitivní rozuzlení by mohla přinést pouze kompetenční žaloba, jíž by se následně zabýval Ústavní soud.
Nejdůležitější otázkou je, kdo ve skutečnosti chce, aby Turek ministrem byl, a kdo z klíčových aktérů je pro to vůbec ochotný něco udělat. To, že Andrej Babiš jako předseda vlády odmítá kompetenční žalobu podat, je totiž v překladu totéž, jako kdyby rovnou řekl, že ho celá věc vůbec nezajímá. Sice v rozhovoru pro MF DNES uvedl, že „si umí představit“, jak by Ústavní soud v této věci rozhodl, pozici těch, kdo z radikálních pozic zpochybňují legitimitu této instituce, však jinak nechává na svých panoších ze všech tří koaličních stran. Ono totiž skutečně platí to, co Macinka v jedné ze zpráv sám zmiňuje: „… politicky jste velký tak, jak velký je váš protivník.“
Babiš se zjevně do ostrého sporu s prezidentem pouštět nechce, třebaže si Petr Pavel o podání žaloby, která by celou situaci vyjasnila, dokonce sám řekl. Stoický klid prezidenta je tu něčím, na co nejsou Babiš ani Macinka zvyklí. Esemesky adresované jeho poradci totiž pořád vycházejí z premisy, že Hrad chce s Černínským palácem hrát mocenské a vlivové hry, zatímco prezident k údivu vládních představitelů a na rozdíl od svých předchůdců po svých odpůrcích neplive. Nezájem Babiše na otevřené válce s Hradem je znatelný taky z toho, že po odmítnutí Turka premiér chtěl, aby si Macinka o nominacích své strany jednal s prezidentem sám. Ten to nejdřív zkusil „po dobrém“, když celou věc opakovaně otvíral na osobních jednáních s prezidentem. Když to k ničemu nepovedlo, nastoupily telefony…
Geniální zločinci?
Do pozice nejsilnějšího obránce bývalého europoslance se tak stylizuje Macinka sám. Ví totiž, že Babiš kompetenční žalobu nepodá, a s tímto faktem se snaží pracovat. A protože se vláda snaží i přes značné množství více či méně legračních vzkazů, které už do veřejného prostoru od svého vzniku poslala, udržovat za každou cenu jednotu, veřejně kompetenční žalobu odmítl i sám Macinka s tím, že toto spojení nemá ve svém politickém slovníku. Má v něm totiž něco úplně jiného…
I když to tak na leckoho může ze zveřejněných zpráv působit, Macinka ve skutečnosti žádné „ústavní“ karty v rukách nemá. Proto se ve chvíli, kdy na prezidenta tlačí, zaklíná podporou premiéra i dalšího koaličního partnera. Pokud chce navíc reálně naplnit třeba jen některé z výhrůžek, jež prezidentovi adresoval, potřebuje pro to vládní souhlas. Jednota koalice je pak tím, co je nyní pro premiéra Babiše nejvyšší hodnotou. Svému předchůdci Petru Fialovi totiž mohl vyčítat ledacos – a dělal to a dělá měrou vrchovatou –, zároveň však i jeho političtí odpůrci uznávají, že klid v koalici, navíc velmi široké, si udržet dokázal. Na celé věci je to důležitý rozměr: Babiš, jenž volby v roce 2021 prohrál kvůli covidovému chaosu, chce nyní působit mnohem víc státnicky.
I pozice Tomia Okamury je na celé věci zajímavá. Do obhajoby Turka se totiž pouští se stejnou vervou, jako kdyby šlo o nominaci jeho strany. Motoristů se ovšem zastává jenom proto, že otevřený konflikt s Hradem je něco, co mu pro udržení antisystémových voličů i klidu ve vlastním poslaneckém klubu může velmi dobře posloužit. Přesto však vítězem této situace není ani zdaleka. Potřebuje vypadat jako silný a sebevědomý lídr, což se snaží rétorickou razancí podpořit, zároveň však přímo z Macinkových zpráv vychází jako slabý a snadno manipulovatelný politik.
Prezident komunikaci s Macinkou zveřejnil dílem proto, že situace už delší dobu eskalovala, a bezpochyby také z toho důvodu, že už kompletně zabíjí veškeré snahy předsedy Motoristů Turka do vlády dostat. Jeví se jako úsměvné, když Macinka tvrdí, že se zveřejněním esemesek počítal. Tím se jen snaží všechno rámovat jako geniální plán, jehož nevyhnutelným důsledkem ale je, že na něm sám politicky tratí. Ze stejného ranku jsou i vysvětlení na hraně konspiračních teorií, jež do veřejného prostoru vnášejí argumenty, že se touto kauzou vláda snaží zakrýt důležitější problémy. Ne že by aféra kolem vyhrožování prezidentovi takový důsledek v mediálním prostoru neměla, zároveň však obvykle realita bývá mnohem prostší než teorie o „geniálních zločincích“.
Za Havla, Klause a Zemana
Není namístě dělat si přílišné iluze o tom, jak ostrá je komunikace v politickém zákulisí. Naopak má pravdu Tomio Okamura, když říká, že ve sněmovně je možné se s něčím obdobným setkat taky. Celkem okatým problémem tu ale je, když má být příjemcem takových zpráv prezident republiky. To tu skutečně ještě nebylo, respektive minimálně o tom veřejně nevíme. Neznamená to však, že by tu vyhrocené vztahy mezi Hradem a Strakovou akademií v minulosti neexistovaly a politickou kulturu nepoškozovaly.
Když v roce 1998 ČSSD a ODS uzavřely opoziční smlouvu, jednalo se o vznik do té doby bezprecedentního mocenského monopolu. Oba hegemoni se tehdy snažili přiškrtit vliv menších stran úpravou volebních pravidel nebo poprvé zaútočit na veřejnoprávní média – od tzv. televizní krize teď mimochodem uplynulo čtvrtstoletí. To všechno vyvolalo kritickou reakci občanské společnosti, ale také nevoli prezidenta Václava Havla. Vláda ani Hrad na sobě nenechaly nit suchou, podobně neuvážená komunikace s prezidentem, jako je dnes ta Macinkova, by však znamenala okamžitý konec v politice. Boje s Havlem tehdy vládní politici vedli tak trochu proxy stylem: přes útoky na jemu blízké politiky v různých stranách.
Druhou situací pak bylo spolužití Jiřího Paroubka a Václava Klause o několik let později, kdy střety probíhaly hned na několika frontách, v domácí i zahraniční politice. I tehdy docházelo ke sporům o to, kdo bude jezdit na které zahraniční cesty se zvláštním důrazem na to, co povolit euroskeptickému Klausovi. Tato vyhrocená situace mimochodem vyvrcholila poslední parlamentní volbou prezidenta v roce 2008, během níž poslanci i senátoři dostávali anonymní výhrůžky i nábojnice poštou, což nás následně dovedlo ke změně způsobu volby prezidenta.
A ostřelování, tentokrát častěji z Hradu, přicházelo i za Miloše Zemana. Něco podobného, jako je dnešní Macinkova snaha, můžeme vidět třeba v kauze z roku 2016 a udělování státních vyznamenání. V říjnu toho roku Zeman přes dřívější slib nakonec odmítl dát metál přeživšímu holocaustu Jiřímu Bradymu jako trest za to, že se jeho příbuzný, ministr kultury Daniel Herman, setkal s dalajlamou. Dětinské naschvály nás vzhledem k odhodlání ministra Macinky, tentokrát ze strany Černínského paláce, čekají patrně znovu. V době prezidentství Miloše Zemana se navíc v politice formoval i vztah k Hradu, jejž si osvojil Andrej Babiš. A i s ohledem na to, že Zemanovi nakonec vždy ustoupil, se dnes chová tak trochu podobně, třebaže jsou si s prezidentem Pavlem politicky mnohem odlišnější.
Palba špatným směrem
Macinkovy esemesky však vedle věcné podstaty mají neoddělitelnou performativní, řekněme až vyhroceně emocionální složku. Zatímco prezident nevypadl ze své pozice „řádu a klidu“, byť rozčarování na něm bylo na hradní tiskové konferenci, kde o zprávách mluvil, vidět, Macinkovi cukly nervy natolik, že si právě na nepřiměřenou emocionalitu v chování prezidenta sám stěžuje. Tohle je ale i v běžném životě u přehnaně emotivních lidí typické: klid na druhé straně je obvykle znervózňuje a snaží si ho ze své pozice racionalizovat.
Naopak ve vládním táboře je to premiér Babiš, komu se udržet si klid reálně daří. Na jednu stranu může být rád, že on není tím, kdo je do nějakého konfliktu s Hradem tlačen. I on chce totiž tak trochu dostát předvolebnímu aranžmá prezentovanému před prezidentskými i parlamentními volbami. Vystupuje jako „diplomat“, který věci řeší u jednacího stolu. Na stranu druhou ale nemůže být šťastný z toho, že se od jeho nástupu do funkce řeší pořád dokola jedna ministerská nominace. Pokud se totiž snaží vystupovat jako sebevědomý premiér efektivní vlády, tohle do jeho pohádkové bezproblémové stylizace moc nezapadá. A pokud taková situace bude trvat dlouho, nějaké napětí do koalice to nakonec chtě nechtě vnese.
Problém Macinkovy komunikace je pak nevyhnutelně i reputační a není vyloučeno, že právě to pro něj bude v následujících měsících největší komplikací. Jeho strana i celá Babišova vláda se prvoplánově snaží samy sebe vykreslit jako změnu, již republika potřebovala. Přestože v řadách Motoristů najdeme řadu političek a politiků s poměrně dlouhými kariérami, do podobných nových stran si voliči mají tendenci projektovat právě to, že se budou v politice chovat úplně jinak než dosavadní elity. Deziluze mnohých z nich tak může přijít poměrně snadno a rychle: od voleb, kdy pro tuto změnu hlasovali, totiž uběhlo málo času. A změna k lepšímu se zatím projevila tak, že se předseda Motoristů zuby nehty hájí tím, že to nejodpornější, co na politickém vyjednávání je, je vlastně normální.
Klidně můžeme cynicky opakovat frázi, že politika „není nedělní škola“. Tím však zároveň rezignujeme na to, že bychom ten styl chtěli v čemkoliv měnit. Navíc ani z čisté volební matematiky nejsou Macinkovy palby proti Hradu příliš chytré. Podle nedávno publikovaných dat agentury Kantar totiž Petra Pavla ve druhém kole prezidentských voleb podpořilo 60 % těch, kdo na podzim dali hlas Motoristům. Spor s prezidentem tak otřese už tak relativně malým voličským jádrem strany, což Macinkovi a spol. bude působit problémy.
Politik, nebo influencer?
To, že si předseda Motoristů, strany, jež v Babišově vládě působí jako juniorní partner, snaží svůj vliv uměle zvyšovat, není v českých podmínkách ničím výjimečným. Autorky Petra Guasti a Zdenka Mansfeldová v kapitole knihy Coalition Politics in Central Eastern Europe nazvané Regularity and Instability zjišťují, že v posledních dvou dekádách v našich koaličních vládách malé strany, které jsou menšími partnery, získávají vždycky o něco víc, než by jim podle proporčních pravidel mělo náležet. Jedná se samozřejmě o výsledek politického vyjednávání, ale taky o cenu za onu stabilitu vlády. A tak i teď mají Motoristé stejně jako SPD oproti ANO třetinu ministrů, ačkoliv jejich výsledek ve volbách třetině Babišova velkolepého úspěchu rozhodně neodpovídal. Vláda je navíc teď zhruba v polovině svých „sta dnů hájení“, v nichž si každý z významných politiků vlády snaží vydefinovat svoji vhodnou pozici. A zatímco Tomio Okamura si ji našel v roli komentátora prakticky čehokoliv, Macinka se snaží všem okolo – včetně prezidenta – ukázat, že je politicky silný. To proto, aby si ho v příštích čtyřech letech nikdo nedovolil obcházet.
Je zajímavé zamyslet se i nad tím, nakolik jsou vlastně Macinkovy esemesky symptomem doby. To, jak jsme si zautomatizovali život na sociálních sítích, totiž vyústilo v to, že se překrývají arény politiky a influencerství. Jinde ve světě jsou tyto fenomény často spojeny s radikalizací, protože údernější sdělení táhnou. Jako určitý derivát manosféry, o níž se v této souvislosti hovoří asi nejvíc, se dá vnímat i obliba Filipa Turka a jeho volební úspěchy, byť v sobě naštěstí neobsahuje dopady v podobě reálného politického násilí. Produktem vyšponovaných emocí na různých internetových platformách je ale i Macinka sám, když se pravidelně objevuje například na platformě XTV a ve svém pořadu prezentuje podklady připravené v Černínském paláci.
Je však na zodpovědnosti každého politika, jak k tomu, že má svou unikátní fanouškovskou základnu, přistoupí. Zatímco „tradiční strany“ se s těmito nástroji pracovat spíše učí, pro Turka i Macinku jsou přirozeným habitatem, v němž se pohybují už dlouho. To taky vedlo k tomu, že je tento styl komunikace naprosto pohltil. Oba se totiž i ve velké politice často chovají tak, jako by pořád promlouvali ke svým uzavřeným skupinám, aniž by je trápilo, že je najednou sledují všichni. I tady můžeme hledat jistý psychologický důvod toho, co Macinka prezidentovu poradci psal: obklopen pouze fanoušky si totiž nějakou míru nadsázky a uvolněnosti všeho rázu asi dovolit mohl.
Přeneseně se tato debata v souvislosti s Macinkou a Turkem vede – když se ve veřejném prostoru objevují různé analýzy jejich chování. V něčem je totiž samostatným fenoménem, když se v souvislosti s volenými zástupci nebavíme pouze o jejich názorech, ale taky o tom, jestli jsou dospělí, nebo jak moc jsou nevychovaní či arogantní. S influencerstvím nebo v širším slova smyslu personalizací politiky to velmi úzce souvisí: politik pro nás už není jen člověk ztělesňující nějaký světonázor, ale člověk, jehož politické jednání ovlivňují konkrétní osobnostní charakteristiky.
Macinka se svým nátlakem chce dostat do učebnic politologie. Je docela možné, že se mu to podaří. Otázkou ale je, jestli by zrovna o tuto kapitolu měli Andrej Babiš nebo i voliči současné vlády stát.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
