Vladimír Mertlík: Česká vládní komedie aneb Dávám bolševikovi (i náckům) rok, maximálně dva!
Obsah středečního ohlédnutí za bouří na hladině českého politického Kačáku a jeho dalším vývojem shrnulo Zpětné zrcátko do titulu: „Oslavme 40. výročí Listopadu 89 vyčištěním smradlavé stoky současné vládní a parlamentní většiny“, což v tu chvíli vypadalo na vtipně sarkastickou pointu a shrnutí cíle textu. To ovšem Zpětné zrcátko netušilo, jaké tsunami událostí přinesou další hodiny.
Vše začalo ve chvíli, kdy premiér oznámil, že prezidentovi přinese na návrh ministra, předsedy a ministra dočasně zastupujícího čestného prezidenta žádost na jmenování čestného prezidenta ministrem, což by dříve jmenovaného zbavilo úkolu čestného prezidenta dočasně zastupovat jako ministra. Problém se však zacyklil v okamžiku, kdy prezident odpověděl, že čestného prezidenta ministrem nejmenuje ani na žádost jeho předsedy, ministra a čestného prezidenta jako ministra zatím zastupujícího bez ohledu na to, zda mu premiér jako prezidentovi předloží návrh k obědu nebo večeři.
Vzápětí premiér na tiskové konferenci na otázku novinářů, jak vysvětlí paní Ursule von Layenové vulgární urážky, kterých se vůči ní dopustil předseda sněmovny a SPD, navazující na árijskou politiku předválečné osy Berlín–Tokio, jen mimoděk utrousil, že jí nic vysvětlovat nebude, protože ho (přel. „toho blba“) stejně nikdo nezná. Jím jmenovaný blb si mlčky utřel plivanec ze ksichtu a vděčně premiérovi na oplátku schválil pokračování muniční iniciativy, jejíž zatrhnutí předtím slíbil všem 10 682 členům SPD, čímž plivnul do ksichtů jim i voličům SPD. Navíc tím ztopořil předsedu všech 254 členů PRO, který ihned deklaroval, co by udělal on, kdyby byl premiérem či prezidentem… a kdyby byly v prdeli ryby…
Diskuzi o nákladech muniční iniciativy rozsvítil místopředseda SPD výčtem zlatých hajzlů na Ukrajině vůči hajzlům v Rusku, kde zlatí nejsou, a poctivě započítal i sebe. Do jmenování čestného prezidenta ministrem jej zatím zastupující ministr a předseda uvedl, že v případě jmenování čestného prezidenta ministrem ze strany prezidenta je ochoten zapomenout, že manželka prezidenta je vyžírka. Přesto prezident na otázku médií, co s ministrem zastupujícím čestného prezidenta až do jmenování ministrem, odpověděl, že zastupující ministr půjde po žních, stejně jako Otík k Turkovi.
To logicky vyvolalo nerudovskou (roz. „Jan N. nikoli Danuše N.“) vnitrostranickou diskuzi Výfukářů: „Kam s ním?“ Jednání o osudu čestného prezidenta v případě, že jej prezident skutečně nejmenuje ministrem, přineslo vzhledem k tomu, že čestného prezidenta polovina členů plně podporuje a druhá ho má plné zuby, velmi zajímavé návrhy. Poté, co stranický kolega čestného prezidenta, ministr kotrmelců a čištění zubů odmítl rozdělení rezortu jeho úřadu na ministerstva kotrmelců vpřed a vzad a čištění horní a dolní čelisti, zaujal 1426 členů Výfukářů projekt jmenovat čestného prezidenta prezidentem. Návrh ale narazil na problém ještě dva a půl roku trvajícího funkčního období prezidenta a neochoty čestného prezidenta tak dlouho čekat na jmenování prezidentem. V atmosféře bouřlivé, ale plodné diskuze, kterou rozvířil jeden z rebelů dotazem, zda by „poté, co půjde Macinka po žních k Turkovi, nemohli jít oba rovnou už konečně do prdele“, bylo pokračování jednání odloženo o týden.
Vrcholem událostí nejmenování čestného prezidenta ministrem byl oběd premiéra s prezidentem, během kterého premiér údajně hodinu marně přemlouval prezidenta, aby se povznesl nad problém jmenování čestného prezidenta ministrem a ministrem jej jmenoval. Nakonec neuspěl ani premiérův argument, že by prezident jmenováním čestného prezidenta ministrem pomohl nápravě jmenovaného, když prezident tento argument v tomto smyslu odmítl a doporučil premiérovi, aby se se žádostí nápravy čestného prezidenta obrátil na vrchní zástupkyni Lenku Bradáčovou.
Signifikantní jsou jiné uniklé informace z oběda premiéra s prezidentem, kdy údajně prezident premiérovi na úvodní otázku: „Mohl bych, pane prezidente…“, stroze dřív než premiér otázku dokončil, odpověděl: „Obávám se, pane premiére, že ne!“
Když v závěru oběda v reakci na otázku prezidenta: „Dáte si kávu, pane premiére?“, požádal premiér: „Mohl bych turka?“ dostalo se mu prezidentovy rázné odpovědi: „Turka rozhodně ne, od minule vám musí stačit Pietro Macchiato…“
Pokud směšné figury a děje připomínají filmovou frašku Nejlepší člověk z roku 1954, pak nejde o náhodu. Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Přežili jsme šašky z doby počátku minulého století i krvelačné Jokery z let, kdy byl film natočen. Dnes se jejich pohrobci a potomci pokoušejí o restart minulosti.
I pouhá zkratka tuzemského politického a společenského panoptika posledních dnů je dostatečným důvodem pro víru a vědomí povinnosti každého slušného člověka v této zemi dnešní tragikomickou frašku samožerů, vydíraných nýmandy a sviněmi bez páteře a morálky, co nejrychleji ukončit. Jejich chamtivost a nenávist je oslabuje, zhroutí se sami a my buďme připraveni, abychom uměli zvednout vládu ze země.
Jak zpívali Voskovec s Werichem:
…Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás...
a z těch krás nebe mít, záleží jenom od nás...
Jen od nás věřte mi, záleží, kdy přijde čas,
kdy pro nás bude nebe na zemi
Titul posledního ohlédnutí Zpětného zrcátka z minulého týdne „Oslavme 40. výročí Listopadu 89 vyčištěním smradlavé stoky současné vládní a parlamentní většiny“ je efektní, poslední dny však dávají v parafrázi za pravdu víc sangvinickému Krausovi z Pelíšků v podání Jiřího Kodeta: „Dávám bolševikovi (i náckům) rok, maximálně dva!“
