Jefim Fištejn: Kdo prosakuje? Únik nahrávky není příznak kapitulace Ukrajiny
Senzace, kterou spustila agentura Bloomberg zveřejněním doslovného přepisu telefonických rozhovorů mezi Trumpovým důvěrníkem Stevem Witkoffem, na straně jedné, a Putinovými poradci Jurijem Ušakovem a Kirillem Dmitrievem, na straně druhé, má vedle samotného obsahu řadu nezanedbatelných vedlejších aspektů. Doba, kterou žijeme, je taková, že vedlejší aspekty jsou nezřídka důležitější pro pochopení významu senzace než samotné její sdělení.
Že Steve Witkoff hřeší sníženou loajalitou vůči své americké vlasti a zvýšenou vnímavostí vůči argumentům Kremlu, se dalo tušit i předtím. Pokusy učit Rusy způsobům, jak se správně vlichotit do přízně amerického prezidenta, jsou sice ojedinělým tragikomickým rysem jeho zrádného jednání, leč na celkovém vyznění mnoho nemění. Není nic, co by tento ochotník mohl udělat, aby v budoucnu napravil svou pověst nevěrníka a profesionálního nemehla. Proto se většina odborníků věnuje raději tomu, co skutečně může nasvítit význam události – otázce, jak a koho přičiněním unikla nahrávka do tisku. Ona totiž byla přihrána novinářům vzácně kompletně – nejen v písemné, ale také v originální zvukové podobě, což vylučuje jakékoli pochybnosti ohledně její pravosti.
Jen odhalení zdroje úniku umožňuje pochopit jeho skrytý smysl. Proto se hned vyrojilo hejno domněnek, dohadů a spikleneckých teorií v duchu úsloví Qui bono? Kdo by asi tak mohl mít prospěch z úniku?
Prvním na ráně je nepochybně Kyjev – ten má motiv k tomu, prozradit obsah telefonátů veřejnosti. Ukrajina má důvod být hluboce zneklidněna vlivem Witkoffa na proces jednání a mohla podlehnout pokušení podkopat jeho postavení v Bílém domě tím, že ukáže šokující měřítko jeho spolupráce s Kremlem. Leč důsledky možného fiaska takové operace, které nikdy nelze zcela vyloučit, v podobě nejtěžšího konfliktu s vládou Spojených států, by zaručeně donutily ukrajinské odpovědné činitele třikrát se podrbat v týlu, než se do ní pustí. Navíc samotná možnost napíchnutí jejích tajných služeb na zabezpečené komunikace, jakož i odposlech z WhatsAppu, jenž ukrajinské jurisdikci nepodléhá, jsou mimo každou technickou představivost.
Důvěryhodně nevypadají také domněnky některých expertů, že by únik byl dílem jedné z evropských rozvědek nespokojených s prokremelskou orientací Witkoffa. To by znamenalo, že špičky takové výzvědné služby dostaly k zásahu souhlas své vlády připravené kvůli tomu jít do otevřeného konfliktu s Donaldem Trumpem. Dopátrat se toho, ve kterém bodě řetězce se odposlech udál, není pro rozvědku bůhví jak těžký úkol, což činí celou hypotézu spíš sněním než realitou.
Mnozí se ve vší vážnosti přou o to, zda celý podvratný čin není nakonec spunktován některou z tajných služeb Spojených států, ať již CIA, nebo NSA. Ve „firmě“, jak se zahraniční rozvědce říká, určitě není málo zaměstnanců nespokojených s nynější politikou Bílého domu vůči Rusku a Ukrajině. Jenže cílený únik zvukové nahrávky do tisku by byl činem takřka sebevražedným v době, kdy služby řídí lidé bezvýhradně oddaní Trumpovi – zvlášť s přihlédnutím k tomu, že diverze musela být spáchána někým, kdo měl přístup ke zvukové nahrávce – tudíž osobou z nevyšších pater rozvědky. A protože zatím v těchto kruzích je ticho po pěšině, dá se tato verze takřka s jistotou vyloučit.
Zbývá už jediné možné vysvětlení – unik do tisku zařídila ruská Lubjanka, ať již FSB, GRU či jiná technická výzvědná služba Kremlu. Smysl záškodnické akce je vcelku srozumitelný. Putin v žádném případě nepokládá ukončení války v této fázi za rozumný krok, jelikož žije v přesvědčení, že „všechno běží podle plánu“. S postupem svých vojsk a s poměrem lidských ztrát je vcelku spokojen. Chápe, že americký prezident jako sůl potřebuje mír tady a teď, a na oko mu přitakává. Ale dobře ví, že okamžité ukončení bojů vůbec není v jeho zájmu. Jakákoliv mírová dohoda petrifikující současný stav se pro Rusko fakticky rovná přiznání porážky.
Za kapitulaci Kyjeva ji mohou pokládat jen lidé neznalí faktů a základní aritmetiky anebo vědomí šiřitelé moskevského narativu. Putin nemůže dost dobře vydávat nynější frontovou čáru za triumf typu soudobého „dobytí Berlína“. I kdyby Ukrajina byla nucena v rámci mírové dohody odevzdat zbytek Doněcké oblasti, včetně pevnostní zóny kolem Slavjansku, což učinit nehodlá – i tak by se našli hojní pamětníci, kteří by poukázali na to, že ještě v roce 2014 celá oblast byla v moci proruských separatistů a byla osvobozena ukrajinskými dobrovolníky až později, v době polního velitele Igora Girkina, Putinova vězně.
Jaképak vítězství, když v nejvyšším bodě agrese mělo Rusko v držení 25 % ukrajinského území, zatímco nyní kontroluje jen zhruba 20 %? Pomlčím již o tom, že jen těžko bude kremelský diktátor vysvětlovat, proč sešlo ze všech ostatních proklamovaných cílů vpádu, který stál Rusko statisíce mrtvých a ekonomický sešup o desetiletí: kde je slíbená „denacifikace a demilitarizace“ (rozuměj výměna režimu za povolný a bezbranný), kde je zastavení prozápadního směřování, kde je podvázání snah o vstup do evropských struktur? Kdyby současný stav linie dotyku bylo možné nějak prodat ruské veřejnosti jako vítězoslávu, pak by Kreml asi vítal mírovou nabídku Bílého domu. Jenže on ji nevítá! Nemůže říct nahlas, že mír nepotřebuje a nebude potřebovat ani zítra, že válka je jeho přirozeným prostředím a podmínkou existence. Navenek se musí tvářit mírumilovně, musí razit tezi, že po ničem tak netouží jako po míru, a válčit je donucen jen kvůli vnějším hrozbám. Co udělá takový režim, aby zhatil mírové plány, a přitom si zachoval lidumilnou tvář? No právě! Nechá uniknout do tisku obsah tajných telefonátů mezi vyjednavači.
Velmi pravděpodobná možnost, že průběh jednání byl narušen a přinejmenším zabrzděn ruskou stranou záměrně, nutně vyvolává otázku, jakou roli v příběhu hrají sdělovací prostředky, v tomto případě agentura Bloomberg. Mluvit o nějakém úspěchu pátrací žurnalistiky by bylo nejspíš nejapné. Co asi tak vypátrali investigativci agentury? Zhola nic. Zveřejnili dokumenty, které nalezli na redakčním stole nikoli omylem a o nichž bylo hned zkraje jasné, že se ocitly na stole právě proto, aby se dostaly ke konzumentům informace. Jinými slovy, posloužili tajné službě jako nepřiznaný kanál pro obalamutění veřejnosti, nebo ještě brutálněji – jako dobrovolní užiteční idioti.
