Aleš Michal: Boj o jmenování druhé Babišovy vlády pokračuje. Jak silné karty drží prezident Pavel?
Celý proces jmenování druhé Babišovy vlády provází debata, co všechno si může prezident republiky na ostatních aktérech během tohoto ústavního aktu vynucovat. Petr Pavel se nezdráhá veřejně i za zavřenými dveřmi formulovat výhrady k některým personálním nominacím, čímž se nijak neliší od svých předchůdců. Prezident v českém ústavním systému totiž požívá velkého formálního i neformálního vlivu.
Od Masaryka a Havla
Pokud bychom měli plně pochopit autoritu českého prezidenta jako instituce, museli bychom se vrátit do období první republiky. Pražský hrad se v té době stal mocenským centrem, které uplatňovalo svou vůli proti ministrům i předsedům politických stran. Prezident Masaryk si vybojoval vpravdě monarchickou pozici. Polistopadová republika, v níž svůj vliv z Hradu uplatňoval Václav Havel, na tento étos spolu s vytvořením ústavy, která předpokládá mnohem víc než ceremoniální roli prezidenta, navázala. Stanovuje, že prezident jmenuje předsedu vlády – může si pro tuto pozici vybrat prakticky kohokoliv – a na návrh předsedy vlády pak jmenuje i ministry.
Proces jmenování premiéra a členů jeho vlády dává prezidentovi zdánlivě velký prostor pro vlastní mocenskou hru. Ústava tu počítá s racionální úvahou aktérů a vyvažováním mocí jednotlivých státních institucí. Důsledkem toho napsat ústavní text tak, aby byl aplikovatelný na různé situace, a byl tedy dostatečně univerzální, je však relativní obecnost klíčových formulací. Nutí prezidenta něco jednat rychle? Rozhodně ne. A musí jmenovat premiérem vítěze voleb? Očekává se to, ale ani k tomu vždycky nedošlo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
