Martin Bartkovský: Podvádí svého voliče víc ANO, SPD, nebo Motoristé?
Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí, řekl v roce 2003 tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka. Ta věta zlidověla a stala se synonymem pro povolební voličské zklamání, které už bereme jako povinný evergreen s nástupem každé nové vlády. Srážka s realitou se nevyhnula ani nově vznikajícímu „šestislepenci“, který stále mezi sebou hledá ty nejlepší nominanty do Strakovy akademie. Zásadní pro ně přitom je, aby to voliče naštvalo co nejméně. I tak jej ale tyto tři strany podvádějí. A to dost otevřeně.
Jako první kapitulovali Motoristé. Petr Macinka si ještě na vlastním stranickém sjezdu lehl před Andrejem Babišem, respektive Karlem Havlíčkem na záda, nastavil bříško a nechává se od té doby hnutím ANO pravidelně drbkat výměnou za to, že rezignuje na motoristické spořivé sliby. Tahle vláda má v plánu pálit peníze ve velkém. Údajně si vystačí s rozpočtem Zbyňka Stanjury, od pátého října ale z úst Babiše či Schillerové posloucháme, o kolik dalších desítek miliard bude potřeba stát zadlužit, aby se splnily sliby všem voličům hnutí ANO. Momentálně jsme na sto miliardách ke schodku navíc, obávám se, že čísla ještě porostou. Motoristé spíš než Babiše hlídají Filipa Turka, aby pozornost poutaly hlavně skandály ostatních stran a oni nějak důstojně sesbírali zbytky z Babišova stolu.
V souvislosti s tím padají pod stůl hraběcí rady vysloužilých politiků svým bývalým stranám z vlády minulé, aby se pokusili do Strakovky dostat znovu, jen s Babišem v čele. Nejde to. Pomiňme teď veškeré předvolební (i povolební) invektivy, jež si oba tábory vyměňují. Pomiňme i rozkol v programech, odlišný pohled na zadlužování státu či ideologické překážky. Ani SPOLU, ani STAN, ani Piráti už si nemohou na zádíčka lehnout víc než Petr Macinka. Nebo být ještě větším sluhou než Tomio Okamura.
Nebýt několika pornovideí a následnému zvolení Jindřicha Rajchla do vedení důležitých parlamentních výborů, nejspíš bychom i zapomněli na to, že se Tomio Okamura, SPD a jeho antisystémový přílepek v podobě PRO, Trikolory a Svobodných vůbec derou do vlády. Šéf SPD na sociálních sítích prohlásil, že programové prohlášení vlády je z 99 % programem SPD. Využívá ale jen toho, že ani jeho spolustraníci, ani jeho voliči neumějí procenta. Z programu SPD tam z těch hlavních bodů není vůbec nic. Žádné omezování zbrojení, žádné vystupování z NATO, žádné vystupování z EU, žádné kvóty na české potraviny, žádné rušení inkluze na školách.
Andreji Babišovi to vyhovuje a soustředí se zatím na (našim očím skryté) transakce a přesuny uvnitř holdingu Agrofert, aby výhledově s velkou pompou oznámil, jak se vyhnul střetu zájmů. Zatímco prezident si myslí, že šéfa ANO tlačí k nějaké zodpovědnosti a narovnání podnikatelského a dotačního prostředí, na Chodově a v Průhonicích hledají využití pro všechny možné i nemožné díry v českých zákonech. Nemám nejmenších pochyb o tom, že Babiš všem podmínkám vyhoví. Myslet si ale, že by to nějak poškodilo monopol Agrofertu či výhodné čerpání dotací, by bylo bláhové.
Alena Schillerová tak dál sepisuje, kolik peněz na rozhazování potřebuje, a Karel Havlíček přiznává, co všechno svým voličům nesplní. Ačkoli je sám autorem hospodářské strategie, kterou oceňují lidé z byznysu i odpovědní úředníci, do programového prohlášení vlády se z ní mnoho nedostalo. Havlíček je tak omezen pouze na to, aby voličům stručně oznamoval, že letouny F-35 (proti nimž před volbami tak hlasitě vystupoval) se nakonec koupí a že si Fialova vláda v EU vlastně nevedla zas tak špatně. Rázné kroky proti veřejnoprávním médiím také chvíli počkají a ČEZ se nakonec nejspíš vůbec zestátňovat nebude. Zbývá jen otázka, jestli větu „Ty sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí“ uslyšíme v typické holdingové čechoslovenštině na půdě Poslanecké sněmovny, před Strakovou akademií, nebo z instagramového videa natočeného na Pumpě v Průhonicích. Poslední možnost je pro voliče hnutí ANO asi ta nejstravitelnější.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu.
