Jefim Fištejn? Nedůvěřuj a prověřuj! Čemu vůbec dnes můžeme věřit?
Důvěryhodnost sdělovacích prostředků je na trvalém sešupu. V Česku médiím hlavního proudu věří nanejvýš 30 procent dotázaných, veřejnoprávní rozhlas a televize jsou na tom o něco lépe. Jev je to celosvětový, takže jeho příčiny budou asi podobné: příliš často nám novináři nepřináší svědectví o stavu světa, nýbrž kážou, jak máme světu rozumět. A protože mnozí z nich sami nejsou o mnoho bystřejší než běžní konzumenti jejich produkce, přání bývá nezřídka otcem myšlenky. Ve výsledku zprávy, které jsou nám předkládány coby zaručená pravda, nejsou víc než „spásonosná lež“.
Dnes bychom řekli, že jsme krmeni sprostými fejky. Zvláštnost situace je v tom, že hlavními výrobci záludných fejků dávno nejsou nedůvěryhodná bulvární média, „žlutý tisk“, ale tzv. seriózní sdělovadla – tradiční agentury a vydavatelské domy se solidní pověstí. Od těch český tisk často přebírá informace, které pokládá za pravdivé a ověřené. Darmo klade důraz na vážnost takových zdrojů s tím, že takoví New York Times, Washington Post, televize CNN nebo MSNBC přece nebudou lhát. Lžou, jak tisknou!
Uvedu příklad: kolikrát jsme za poslední měsíce byli zpraveni o tom, že vláda prezidenta Trumpa zákeřně zradila napadenou Ukrajinu a uznala ruskou svrchovanost nad poloostrovem Krym a jinými okupovanými ukrajinskými územími? Zdroj senzační zprávy nemohl být důvěryhodnější: jakýsi reportér agentury Bloomberg skoro na vlastní oči viděl, jak Trump podepisuje odpovídající výnos, či slyšel od svědka, který to musel vidět v podstatě na vlastní oči. Co si asi má normální občan myslet o pravdomluvnosti takového tisku, když se zpráva nepotvrdila ani po pár měsících, ba ani po půlroce? Komickým dojmem působí zbožštění, s jakým se čeští novináři odvolávají na nějaké sdělení britské BBC, jako by to bylo svaté slovo. Právě tato korporace se vyznačuje obzvlášť častým tepáním lživých zpráv a falešných tvrzení a veřejná omluva se pro ni stala nejběžnějším novinářským žánrem.
Naposledy, ale nikoliv poprvé britský regulátor sdělovacích prostředků Ofcom před dvěma týdny nařídil BBC, aby se v přímém vysílání omluvila divákům za zavádějící údaje uvedené v televizním dokumentu o situaci v Pásmu Gazy, jehož hlavním hrdinou byl pohříchu syn vysokého funkcionáře Hamásu – drobnost, kterou autoři filmu nepokládali za hodnou zmínky. Korporace se omluvila, leč redakční praxe ukázala, že uvědomělí novináři „na nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“. Již 1. září letošního roku přinesli zprávu o tom, že vážený světový orgán Mezinárodní asociace expertů v oblasti genocidy (IAGS) dospěl k závěru, že se Izrael v Gaze dopouští genocidy. Je jen logické, že s odvoláním na tak „nepředpojatý“ zdroj, jakým je korporace BBC, sdělení převzaly skoro všechny sdělovací prostředky světa, včetně českých. I když v rozboru zprávy, s nímž již den poté přišly Novinky, probleskovaly jisté pochybnosti o závěru mezinárodního orgánu, vážnost a odbornost samotné organizace nebyla v nejmenším zpochybněna. A tak se stokrát opakovaná lež přesně podle Goebbelsova návodu stala „pravdou“. Dnes se nikdo neptá, jak je možné, že se genocida, tedy „úmyslné a systematické zničení celé nebo části etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“, vztahuje jen a jen na obyvatele Pásma Gazy, zatímco jejich soukmenovci v Haifě nebo v pár kilometrů vzdáleném Ašdodu nejsou objektem žádného omezování, natož vykynožení.
A přece stačilo nahlédnout do publikace The Free Press ze 3. září (článek s titulkem „Další důvod nevěřit „expertům“), abychom pojali pochybnosti ohledně tohoto mezinárodního orgánu. Dozvěděli bychom se, že pro vstup mezi světově uznávané experty není třeba žádných publikací, vysvědčení nebo dokladů o akademickém prospěchu – stačí zaplatit členský poplatek ve výši 30 dolarů (od okamžiku publikace se vzhledem ke zvýšenému zájmu poplatek zvedl na 125 dolarů) – a jste expertem! Není divu, že mezi mezinárodními „specialisty na genocidu“ záhy bylo možné potkat jména jako Adolf Hitler, princezna Leia a císař Palpatine ze Star Wars.
Hlasování, na jehož výsledky se média odvolávají, se účastnilo jen 129 z tehdejších 500 členů IAGS, pro rezoluci bylo jen 108 hlasů. Oficiálně celých 80 % vědců-samoplátců pochází z Iránu. Čistě expertní povaha tohoto společenství postačila, aby celý svět přiznal platnost jeho úsudku. Výjimky jsou zanedbatelné. Profesorka Mia Blumová z Univerzity státu Georgia se v otevřeném dopise ohradila proti závěrům IAGS: „Jako jedna ze zakládajících členů toho, z čeho se později vyklubala IAGS, mohu jednoznačně konstatovat, že tato rezoluce neodráží názor většiny odborníků v oblasti genocidy… IAGS se projevila jako pseudoakademická, aktivistická struktura, nikoli jako autoritativní vědecké společenství.“
A právě tato ad hoc uhnětená představa o dokázané genocidě je zneužívána nejen ve sdělovacích prostředcích, ale také ve všech diskuzích na světových fórech, zejména v OSN. Devět z deseti konzumentů informace asi slyšelo o tom, že „Jižní Afrika zažalovala Izrael u Mezinárodního soudního dvora za to, že má genocidní úmysl zlikvidovat všechny Palestince do posledního“. Tato instance je jediná oprávněná vynášet soudy ve věcech takových zločinů jako genocida. Je vůbec někdo natolik zvědavý, aby chtěl vědět, jak proces dopadl? Inu, nedopadl! Obecně závazný výrok dodnes nepadl, ježto ani po dvou letech nemohl MSD (ICI) shledat důkazy dostatečně závažnými pro vynesení rozsudku, a tak se omezil na konstatování o nutnosti odstranění dílčích nedostatků. Neexistence jasné judikatury zbavuje jakékoli rezoluce jakýchkoli komisí OSN právní závaznosti a činí z nich pouhá bohulibá doporučení.
Je to jen další příklad toho, jak „vážené“ sdělovací prostředky opakováním fejků přispívají k vytvoření alternativní reality, která ovlivňuje názory veřejnosti. Ta mimoděk podléhá iluzi, že když tolik seriózních informačních zdrojů tvrdí totéž, pak na tom musí být něco pravdy, poněvadž není šprochu atd. Jediným konkrétním výsledkem takové činnosti je prohloubení civilizační krize Západu. Nikoho nepřekvapí, až média budou její první obětí.
