O zrušení střídání času se mluví už dlouhá léta. A výsledek? Evropa se neumí dohodnout
Nejen v České republice už pár hodin panuje zimní neboli středoevropský čas. Mnozí jej nazývají i jako standardní či klasický. Okolnosti či dopady každoročního a opakujícího se posunutí hodinové ručičky o hodinu vpřed či nazpět jsou notoricky známé. U čerstvého podzimního posunutí – tedy změny z letního času na zimní – si lidé mohli ze soboty na neděli o hodinu déle pospat. Totéž platilo i pro cestující nočních mezinárodních rychlíků, které musely hodinu posečkat v některém z nádraží na trase. V předešlých dnech se tu samozřejmě vyrojila řada studií či komentářů o negativních dopadech střídání času na lidské zdraví či ekonomiku. Přesně jako před rokem, třemi či deseti lety.
Přitom střídání času už už mělo být několik let minulostí. Již před šesti lety tomu dal zelenou výbor Evropského parlamentu pro dopravu a cestovní ruch. Celý Evropský parlament s návrhem této směrnice téhož roku 2019 vyslovil souhlas a stanovil, že zrušení střídání času nastane 28. března 2021. Jinými slovy, téhož dne se neměly ručičky ručičky posouvat a měl platit čas, na kterém se evropské země mezi sebou dohodly.
Na papíře, či na plénu Evropského parlamentu to vypadalo snadno. Ale nadiktovat něco téměř třem desítkám zemí najednou nakonec skončilo fiaskem. Na tom, že nechtějí dvakrát ročně posouvat čas sem a tam by se dejme tomu shodly. Potíž však spočívala v tom, že všechny země se měly shodnout jestli chtějí letní nebo zimní čas. A zde shoda vzala za své. Severní země měly svoji představu, jihoevropské státy s bujarým večerním a nočním životem zase svoji. Na podporu svého názoru pak různé země mávaly rozličnými studiemi a ustoupit ze svého přesvědčení nehodlaly. Prosadit změnu přitom bylo možné jen v případě, že by jedna skupina zemí akceptovala názor druhé skupiny a přizpůsobila se. To se ukázalo jako nadlidský úkol a když v roce 2020 vypukla pandemie covidu-19, měly státy jiné starosti a slavná unijní směrnice šla do kytek.
Unie v reakci na to potvrdila, že střídání času bude pokračovat minimálně dalších pět let. Tedy s platností do příštího roku 2026. Nyní se opět iniciativa za zrušení střídání času probudila k životu a do jejího čele se postavilo Španělsko. Zda to bude jen další iniciativa v řadě, která za pár měsíců utichne bez výsledku, brzy uvidíme...
Přestože zjevně stále platí, že většina lidí si střídání času nepřeje, bude velice obtížné docílit toho, aby k zrušení tohoto opatření nakonec skutečně došlo. Především kvůli tomu, že evropské země jsou rozděleny minimálně do dvou bloků a každá má svoje zájmy. A ty jsou tak silné a protichůdné, že nalézt společnou shodu bude takřka nemožné. Řešení by tu však bylo, opakuje ho například lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský. Jeho podstatou by bylo, že změna času by se zrušila na celoevropské bázi a každý stát by si vybral, který čas chce a ten by platil trvale.
Jistě takové opatření, by mohlo některým zemím způsobit těžkosti. Na druhou stranu však lze předpokládat, že řada sousedních zemí by našla shodu na tom, jaký čas je pro ně výhodnější. A že by v rámci Evropy panovala dvě rozdílná časová pásma? To přece není problém už nyní. Každý turista, který cestuje do Řecka, Portugalska, Bulharska či do Velké Británie si po příjezdu či příletu do cílové destinace musí upravit čas podle tamějších poměrů. Totéž platí například i o Finsku, Rumunsku či pobaltských státech. Nevšiml jsem si, že by to někomu vadilo. A to přitom turisté do těchto destinací většinou cestují na týden či 10 až 14 dnů a pak se zase vrací zpět. Tudíž změnu časů zažívají vícekrát než v březnu a v říjnu ve své domovině.
Jsem zvědav, zda a jak se „časové diskuse“ posunou v dalších letech. Možná, že se nezmění nic. V takovém případě to bude důkaz toho, že se Evropané neumějí dohodnout a nebo je to spíš taková prkotina, nad kterou mávnou rukou a pojede se ve stejných kolejích další pětiletku dá
