I s malým kašpárkem zahraje Okamura velké divadlo. Prohra ve volbách posunula SPD nejblíž k moci
Propad oproti průzkumům i vlastním očekáváním zažil těmito volbami Tomio Okamura, jehož hnutí zaznamenalo zatím nejhorší výsledek. Jenže málo poslanců pro ně nutně nemusí znamenat nejhorší volební období. Česká polistopadová politika zná řadu případů, kdy se právě oslabené strany dokázaly vyhoupnout na vrchol. Byť po takovém vzplanutí definitivně uhasly.
O tom, že malé strany mohou mít někdy velké slovo, nás v minulosti přesvědčili například Zelení. Ti při svém jediném sněmovním angažmá dokázali z šesti poslanců, což je minimum možného zastoupení, pokud subjekt kandiduje samostatně, udělat hned čtyři ministry. Za to se stali mimo přeběhlíků z ČSSD definitivním opěrným bodem Topolánkovy druhé vlády. A podobně jako tomu bylo letos, kdy se prezident Petr Pavel nechal slyšet, že by měl problém jmenovat některé „extremistické“ ministry, se i tehdy prezident Klaus pokoušel promluvit do složení vlády právě v týmu strany Zelených, když odmítal jmenovat jejich Karla Schwarzenberga ministrem zahraničních věcí. Jistěže srovnání Karla Schwarzenberga s lidmi Tomia Okamury nijak neobstojí, ale paralela k tomuto vývoji událostí se dnes nabízí. A tato skoro dvacetiletá historie se dobře vybavuje i tím, že dvě zelené poslankyně, sice přes kandidátku Pirátů, se letos opět podívají do sněmovny.
Ve stopách komunistů?
Kolem dosavadních povolebních jednání se probíraly mnohé varianty. Než si Tomio Okamura začal říkat o rezorty, byla na stole i možnost, že budoucí vládu bude podporovat tzv. tiše. Podobně jako si to při druhé Babišově vládě vyzkoušeli komunisté. Ti ve volbách 2017 zaznamenali svůj do té doby nejhorší výsledek. Zároveň se podepsáním „tolerančního patentu“, který je zavazoval Babišovu vládu výměnou za některé programové ústupky podporovat, posunuli nejblíž k moci za svou polistopadovou historii. Díky tomu mohla druhá Babišova vláda celkem nerušeně tři roky vládnout, byť koalice ANO a ČSSD měla tehdy jen 93 poslanců, stejně jako by dnes měla koalice ANO a Motoristů. Tohle bylo poslední hurá českých komunistů, od dalších voleb už ve sněmovně nejsou. Uvidíme, jak daleko zajde tahle paralela v případě SPD Tomia Okamury.
Dnes je již takřka jasné, že se SPD Babišovy třetí vlády bude účastnit koaličně. Ovšem stále je nad čím přemýšlet. Tomio Okamura si přilepením PRO, Trikolory a Svobodných na kandidátky SPD do svého kurníku pustil pět kun, je to celá třetina jeho zvolených poslanců a na jejich chování a projevy nemá na rozdíl od stálic stáje SPD skoro žádný vliv. A problém by s nimi měl i Andrej Babiš. Proto se už od začátku připouští jen varianta, že když už SPD ovládne nějaký rezort, bude jejich ministrem nestranický odborník. Tím se limitují ambice Jindřicha Rajchla, Markéty Šichtařové a dalších nováčků tlačit se do vlády. Aby se předešlo případným šarvátkám, dohadům a rozpadům klubu, které jistě neprospějí, byť by nebyly fatální, nabízí se ustavit poslanecký klub pouze s kmenovými poslanci SPD, těch je sice jen deset, ale i tak by vláda minimálně získala potřebnou 103 k důvěře.
O tom, jak by mohla vypadat nová vláda i jak se v ní bude angažovat SPD Tomia Okamury, jsme mluvili v novém díle politického podcastu Reflexu Padni komu padni:
