Referendum o EU a NATO? Potřeba ústavní většiny i silné instituce dávají důvod k optimismu
Prozatím vše směřuje k tomu, že podzimní volby do sněmovny budou soubojem Andreje Babiše a Petra Fialy, respektive jejich stran. První jmenovaný na vládě nenechává nit suchou. S chutí se chytne všeho, co se jí nepovedlo, a ještě si rád přisadí. I kampaň koalice SPOLU ale umí vracet rány: obdobně jako v roce 2021 část svých billboardů využívá pro vyobrazení opozičních lídrů jako největšího zla. Dlouhodobě pak varuje před tím, že Babiš a jeho spojenci chtějí Českou republiku odtáhnout do světa východních despocií. Totéž politici ODS, TOP 09 a KDU-ČSL zopakovali i při představení svého programu. A skutečně můžeme mezi těmi, kdo by rádi Fialovu koalici na podzim nahradili, najít řadu návrhů, které mají potenciál politicko-kulturní ukotvení země na Západě rozviklat.
Nejčastěji uváděným příkladem je referendum o vystoupení z Evropské unie a NATO. Pozoruhodné je, že i nacionalistické strany s tématem pracují už dlouho kreativně. Zatímco před Brexitem nebylo výjimečné požadovat „tvrdý“ odchod, od roku 2016 se mnohem častěji pracuje s návrhem na referendum. Ten z perspektivy populistických politiků zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Na jednu stranu totiž zasévají do společnosti pochybnosti o našem zapojení do těchto organizací, na straně druhé tím – dle své interpretace – vracejí část moci do rukou lidu. Ve skutečnosti je vůle k tomu, referendum o těchto otázkách prosadit, pramalá. Možnost všelidového hlasování je sice ukotvena v ústavě, konalo se na celorepublikové úrovni ale jedno jediné – shodou okolností to o vstupu do EU. A za celou dobu fungování české demokracie nikdo z politické reprezentace nevyvinul dostatečnou aktivitu na to, aby obecný zákon o referendu prosadil.
Samotná politická nevůle je tak hlavní překážkou k tomu, aby k takovému hlasování vůbec došlo. Ostatně odmítají ho nejen vládní strany, ale i nejsilnější opoziční hnutí ANO, které má velkou šanci příští vládu skládat. Ani procedurálně taková věc není jednoduchá: vyžaduje totiž prosazení ústavního zákona, pro který je potřeba získat hlasy tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů. Tuto kombinaci pak není pro jeden blok stran vůbec jednoduché získat. Přestože se v posledních letech zdá, že ANO už Senát „umí“ – tedy že dokáže být při nasazení správných kandidátů na správných místech úspěšnější než dřív –, zároveň je jen velmi málo pravděpodobné, že by v případě, kdy by se dostalo k moci, tento drive neztratilo. Senát je v našem systému pokládán za pojistku demokracie, a to zejména proto, že to málo voličů v senátních volbách jsou nejčastěji ti, které mobilizuje odpor k vládě. Prosadit ústavní změny tak určitě není zcela nemožné, ale je k nim potřeba poměrně dlouhodobá a konzistentní podpora strany, přesněji kandidátů, kteří za něco takového konstantně horují.
Připomenout se hodí také fakt, že antisystémové strany, které přicházejí s nejextrémnějšími návrhy, jsou v senátních volbách málokdy úspěšné. Dvoukolový systém má pořád tu moc jejich sílu účinně eliminovat. Neplatí to samozřejmě vždycky, silný senátorský klub Stačilo! ale kvůli mobilizaci demokratů v druhých kolech ani v nejbližších letech spíš neuvidíme. Mnohem větším rizikem by mohla být vnitřní radikalizace některé ze stran, která na většinu šanci má. To by v tomto případě mohlo být asi jen hnutí ANO. A třebaže z úst jejich politiků padají ostrá slova směrem k Evropské komisi nebo ukrajinským válečným uprchlíkům, touhu po prosazení referenda o vystoupení z EU a NATO tu nevidíme.
Ve veřejné debatě má smysl také vnímat argumenty těch, kdo takové referendum prosazují. Pomyslné důkazní břemeno je totiž na jejich straně, když jim taková otázka přijde zásadní. Pozoruhodné jsou zde veletoče provedené sociálnědemokratickými politiky, toho času kandidujícími za uskupení Stačilo!. Lubomír Zaorálek a Jana Maláčová se stali novými bojovníky za moc svěřenou lidu. Tvrdí, že od jejich výroků dřív odsuzujících jakékoliv zpochybňování našich geopolitických závazků je dělí zásadní proměny, ke kterým v Evropské unii a v NATO došlo. Teď už je přece situace jiná, všechno se změnilo. Trochu při tom zapomínají na to, že poslední velkou smlouvou, která vnitřní fungování EU měnila, byla ta Lisabonská v roce 2007. A že tedy výtky, které se snaží jasně oddělit EU před deseti lety a dnes, příliš neobstojí. Jako druhotný se v konfrontaci s tím už jeví celkem samozřejmý argument, že v dynamickém a měnícím se světě se mezinárodní organizace zkrátka transformují. A kupříkladu reagují na to, když jeden stát vyvolá válku u svých sousedů.
Pokud je referendum o členství v EU a NATO návrhem jasně sloužícím nepřátelům současného Západu, některé jiné návrhy ústavního charakteru nemusejí mít tak zjevnou pozici. Na Slovensku se teď vede vleklá debata o tom, jakým způsobem do ústavy zakotvit existenci dvou pohlaví. Pro Roberta Fica taková změna není vůbec snadná. Co začalo jako snaha oslabit opozici v očekávání, že pro jednoznačně zvednou ruku poslanci z konzervativních opozičních stran KDH a Slovensko, se rozplynulo v hádky o to, kdo z opozice se chce podílet na ničení slovenské demokracie. A i v České republice je část politiků, kteří by totožné deklarace do ústavy rádi připsali. Tím se však projevuje další povaha nápadů na změny tohoto typu: v případě absence ústavní většiny jsou závislé na nalezení kompromisu s opozicí. A dokonce nezřídkakdy se dohoda musí ladit i uvnitř bloku, který se zdá být navenek kompaktní.
Nezbytnou součástí liberální demokracie jsou však i nezávislá média. V českém případě se obrací pozornost zejména na ta veřejnoprávní, které i ANO navrhuje rozpočtem navázat na stát. Tím přispěje k jejich závislosti na momentální politické reprezentaci. Zde jsou souvislosti ze dvou důvodů chmurnější. Prvním je fakt, že i přes to, že se každé opoziční straně na Českém rozhlase a České televizi nelíbí odlišné věci, na potřebě je omezit se shodnou bez výhrad. Druhým pak to, že na takovou změnu není potřeba ústavní zákon, ale změna řádné legislativy. Takové, u které Poslanecká sněmovna může Senát i prezidentské veto hravě přehlasovat. Pokud se ANO dostane k moci, na rozdíl od hlasování o odchodu z NATO a EU se realizace tohoto nápadu dočkáme.
I když někdy kvůli příkladům z Maďarska, Polska a Slovenska mrazí při představě, jak rychle může demokracie změnit svoji tvář, Česká republika se dokáže takovým hrozbám postavit díky silným institucím. Senát je skutečně pojistkou demokracie, a to především tím, jak je složen, a protože se nedá u ústavních změn přehlasovat. Ústavní soud pak již několikrát prokázal, že jeho přezkum není jen formalita. A máme už i jistou tradici občanské společnosti, která se dokáže semknout, když hrozbu skutečně cítí. Všechny tyto okolnosti napomáhají naší odolnosti. A posilují optimismus v tom, že když někdo bude chtít měnit charakter státu, přes změnu ústavy se mu to podaří těžko.
