Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Klempířovi už není do zpěvu, vnitřní Palach komoušů a smlouva s ďáblem
Už dva týdny cloumá českou mediální scénou vyhazov Oto Klempíře z kapely J.A.R. potom, co frontman ohlásil kandidaturu do říjnových parlamentních voleb, a tím i plnohodnotný vstup do politiky. Kapela rozhodnutí členů zdůvodnila prohlášením, že odmítá být součástí politických her bez ohledu na ideové směřování subjektu, který si pro životní dráhu Oto Klempíř vybral.
V normální zemi by byla změna díky vysoké popularitě frontmana i kapely předmětem maximálně komentářů hudebních kritiků o dalším směřování frontmana i kapely v odborných magazínech. V Česku se stala semtexem vášní a mudrování o zákulisí kroku kapely, morálních páteřích obou stran a ve zvláště dutých hlavách i předmětem úvah, zda nedošlo k porušení ústavy Listiny základních lidských práv a Ústavy České republiky. Podivuhodné otázky přidal do této bramboračky i někdejší poslanec hnutí ANO, novinář Martin Komárek, jenž mimo pochyb o správnosti a přiměřenosti kroku má „za nejpřijatelnější a nejsympatičtější vysvětlení celé habaďůry (sic!) spiknutí, které má kapele i Klempířovi zajistit publicitu a nechtěnou (či možná chtěnou) neplacenou reklamu“! Úvahu nad rámec fantasmagorie považuje Komárek za „trochu jako cenzuru“ (sic!).
Nechme stranou, že sám Klempíř nemá ve věci vstupu do politiky „svědomí křišťálově čisté“, jak by řekl Stanislav Gross, jinak by kapela o jeho rozhodnutí věděla dřív než z médií. Není tedy divu, pokud byla kapela udivena Klempířovým rozhodnutím stejně jako on padákem, který údajně nečekal a byl jím navýsost udiven. Možná měl být udiven, když mu předtím kapela odpustila také dlouho tajenou ještě delší předchozí spolupráci s StB…
„Chci pro podnikatele malý stát, nízké daně a jednoduché papíry,“ vysvětlil, proč si vybral post jedničky na kandidátce Motoristů v Plzeňském kraji. Zmiňuje-li Komárek, že u nás umělci běžně podporují politické strany, nemýlí se. Kazem krásy jeho argumentu ale je, že uvádí jen umělce podporující ODS: Ivu Pazderkovou, dříve Lucii Bílou či Michaela Kocába. Neměl pomíjet Dark Side of the Moon – Michala Davida, Dana Hůlku, Martina Dejdara, Ilonu Csákovou, F. R. Čecha či Felixe Slováčka. Na jedné straně Komárek doslova a do písmene píše: „Kapela je kapela a může si dělat, co chce,“ aby vzápětí argumentoval, že nelze-li propustit kandidujícího lékaře či učitele, kteří mají právo se po případném nezvolení vrátit na místo, jehož částečný úvazek si udrželi, proč totéž neplatí pro hudebníka…
Právě poslední odstavce jsou důvodem, proč se Zpětné zrcátko nakonec rozhodlo do této habaďůry (viz cit. výše) také vstoupit. V letech 1973 až 1990 bylo producentem a manažerem rockových kapel Bohemia, Blue Effect, Lešek Semelka & S.L.S., Tango a Turbo z absolutního vrcholu zdejší scény a pořadatelem řady festivalů. Může si tak dovolit tvrzení, že má o vnitřních mechanismech „komunikace a personální politiky“ rockových kapel setsakra větší povědomí než Martin Komárek i jiní zastánci „lidských práv“ Oto Klempíře.
„Z logického i etického hlediska asi nelze odsoudit Otu Klempíře ani J.A.R.,“ píše Komárek a dodává: „Je to jen smutné!“ Komárkově smutku lze věřit, pokud by byl do Klempířova vyhazovu fanatickým příznivcem dosavadní sestavy J.A.R., o čemž lze s úspěchem pochybovat. Jinak je důvod takového smutku záhadou. Možná má Martin Komárek pravdu, že Oto Klempíř mohl být úspěšným politikem, ale tím méně mu v tom brání nyní Kapela prostě nechce mít z koncertů volební mítinky ani Motoristů, ani Cyklistů. Ale upřímně řečeno, jsou-li kořeny u nás zřídkakdy vídaného rozhodného jednání přece jen v ideovém zakotvení Motoristů, pak klobouk až na zem. Kéž by tak vždy jednali i jiní. Zatím ale platí, že členové J.A.R. mají právo vyloučit ze svého kolektivu kohokoliv, i kdyby bylo důvodem jen to, že se i potmě pozná, kdy se zul.
Vnitřní Palach
Kandidátka komoušské undergroundové kryptokoalice Stačilo! Petra Rédová se na předvolebním plakátě odvolává na Jana Palacha, kterého politika komoušů dohnala k sebevraždě upálením. „Zapalme v sobě Palacha – ne bolestí, ale pravdou. Ne ohněm, ale láskou. Ne obětí, ale činem. Volme proti lži!“,volá ideový pohrobek partaje masových vrahů, která na čtyřicet let vrhla tuto zemi o třicet let zpátky. Politička se v minulosti pod hlavičkou hnutí PRO Jindřicha Rajchla pokoušela neúspěšně vniknout do senátu a stejně pěkný neúspěch sklidila i v loňské kandidatuře do Evropského parlamentu pro změnu za hnutí Stačilo!. Ve zmíněném plakátu Petra Rédová prý pochybení nevidí, ale není divu. Skutečně nejde o pochybení, ale o nestydatost srovnatelnou s voláním souzeného pedofila: „Nejsem pedofil, jsem jen nedočkavý, miluji děti a rád je obejmu!“ Chtít po komouších citlivost vůči pojmům a stavům, jako je stud, svědomí a slušnost, je však zhola nemožné, protože by to bylo popřením jejich přirozenosti.
Smlouva s ďáblem
Nejlepší způsob, jak pochopit vývoj vztahu Donalda Trumpa a Elona Muska, je přečtení románu Klause Manna „Mefisto“ z roku 1936 s podtitulem „román jedné kariéry, resp. román velikého vzestupu“. Román byl vydán nejprve exilově v Nizozemí (1936), poté v roce 1936 v Československu. Německé vydání, chystané na konec války, bylo vinou problémů s Gustafem Gründgensem (1926-29 manžel autorovy sestry Eriky), který byl Mannovi inspirací záporného hrdiny, odloženo a román byl vydán až v roce 1956! Milovníkům filmu lze doporučit podle románu v roce 1981 natočený vynikající maďarský stejnojmenný film režiséra Istvána Szabó.
Děj se odehrává v Německu mezi světovými válkami, především po vzniku Třetí říše (1933), a jeho postavy mají vzory v reálném světě. Hrdinou je herec Hendrik Höfgen, který projde proměnou z bolševického rebela na miláčka nacistického režimu a díky tomu i ve velmi úspěšného umělce. Motiv hry Faust, podpis smlouvy s ďáblem kvůli úspěchu je posílen tím, že právě Höfgen je vynikajícím představitelem Mefista ve hře Wolfanga von Goethea. Vnitřní rozpor hrdiny, který si uvědomuje amorálnost svého jednání, vede hrdinu ke konání dobra kvůli vlastnímu svědomí, ale přesto končí jeho záhubou. Klaus Mann spáchal sebevraždu, aniž by se vydání díla v Německu dožil, a předobraz hrdiny Gustav Gründgens zemřel v roce 1963 na předávkování barbituráty za ne zcela jasných okolností. Gründgens je v románu vylíčen jako umělec, jenž kvůli kariéře obětuje morální integritu a slouží totalitnímu režimu. Na postavě Hendrika Höfgena ukazuje autor, že touha po slávě a uznání může vést k faustovskému paktu s ďáblem. Díla jsou neuvěřitelnou reflexí i řady současných českých politiků a jejich kariér, proto je seznámení s obsahem díla mrazivě aktuální a v mnohém poučné.
