Konec Jurečky a Bartoše v čele jejich strany – změnilo se něco?
V minulém roce vyměnili vedení hned dvě parlamentní strany. Předsedou lidovců se za Mariana Jurečku stal Marek Výborný; lídrem Pirátů se stal po Ivanu Bartošovi Zdeněk Hřib. Oba rezignující předsedové byli do té doby ministry, Jurečka ministrem práce zůstal. Přišlo však se změnou lídrů i změna strany? Anebo došlo jenom k přelakování? A co vlastně pozice bývalých předsedů?
Nezřídka kdy se děje, že končící předseda strany cítí určitou negativní emoci, že se jej jeho partaj „zřekla“, popř. „jej zradila“. Nejvěrnějšími příklady jsou post-stranické životy Miloše Zemana a Václava Klause. Ač jejich konec ve funkci předsedy strany nevedl ke konci v politice, tak právě své další politické působiště (v pozici prezidenta republiky) věnovali právě mstě. Mstě svým bývalým politickým stranám. A že se jim to dařilo.
Klaus dokázal položit Topolánkovu vládu, kterou vedla ODS; Zeman šikovně postupně oslabil ČSSD, až ji navlekl do pasti, aby vstoupila do koalice Stačilo!, kde se nejspíš postupně finálně rozpustí.
Vzhledem k Ivanu Bartošovi a Marianu Jurečkovi by nás podobné scénáře mohly také napadnout, jelikož oba působili jako dlouholetí a výrazní předsedové strany – taktéž „dovedli“ své partaje do vládního angažmá. Není tomu tak, oba se aktivně angažují ve volební kampani, kandidují do Poslanecké sněmovny a běžnému voliči by těžko došlo, že už vlastně nejsou v pozici předsedy strany.
Ona totiž výměna – v obou případech – přišla z popudu straníků, ne voličů, či pošpiněného mediálního obrazu. Jednoduše řečeno stranicí, jak Pirátů, tak KDU-ČSL, vyžadovali změnu vedení, resp. tehdejší předsedové nedokázali dobře řídit různé vnitrostranické proudy. Tudíž volba – a to hlavně v případě KDU-ČSL – nového předsedy měla za cíl konsolidovat vnitrostranickou politiku a umírnit protichůdné proudy. U Pirátů sice proběhl relativně početný exodus stranických členů, kteří se směrem Zdeňka Hřiba nesouzněli, nicméně však změna lídra jaksi – minimálně na venek – stranu zkonsolidovala.
Důležitost jak Bartoše, tak Jurečky, dokresluje to, jak probíhá aktuální volební kampaň do sněmovních voleb. Oba jsou aktivní téměř v takové míře, jak kdyby měli být lídry jejich stran. Oba mají daleko větší dosahy na sociálních sítí než jejich nástupci. Pořádají vlastní kampaňové události, buď sami, anebo právě jakoby doplněk stávajícího lídra. Vlastně na veřejnost působí, jak kdyby se nijak nezměnila jejich pozice uvnitř strany a oni stále vedly své partaje do voleb – obě strany tedy šikovně nahradily „ztrátu“ svého známého předsedy.
Možná je skutečnost, že už fakticky nevedou svou stranu výhodou – mají větší čas a prostor na praktickou politiku, v tuto dobu na kampaň. Vnitrostranické aktivity pak řeší jiní, Výborný a Hřib. Je otázkou, zda tento model, kdy hlavní postava dané strany není i předsedou strany, není efektivnější a lepší.
Může vzniknout faktický duumvirát, kdy předsedy strany samozřejmě reprezentuje stranu, ale také významnou část času věnuje straníkům a chodu strany; hlavní lídr však věnuje stranu čas praktické politice, času v médií a mezi lidmi. Podmínkou však je, aby obě osoby měly určitým způsobem podobné názory, a hlavně respektovali vzájemně vlastní rozdělení pozic. Jinak by mezi nimi vznikl spor, který by působil jen negativně.
Je však zvykem – v české politice –, že předseda strany je zároveň lídrem a nejvýraznější osobou dané strany. Nejvýznamněji se to promítá v následném povolebním jednání, kdy je tendence jednat výhradně mezi předsedy stran – oni mají být ti „dealmakeři“. Zároveň je zvykem věnovat předsedovy strany nejvíce mediální pozornosti. A také jednací řád Poslanecké sněmovny poskytuje přednostní právo předsedovy strany.
Prozatím se zdá, že jakési dvoj-vládí u Pirátů a Lidovců funguje, strana na venek působí konsolidovaně a zároveň provozují kampaň přes své velké osobnosti. Jestli toto rozložení narazí v rámci povolebního jednání, to ukáže podzim.
