Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Ať chameleona Ovčáčka následují další ruští šmejdi
Před pár dny nemohlo sesterské Zpětné zrcátko nechat bez povšimnutí krokodýlí slzy Jiřího Ovčáčka, hlásné(ho) trouby Miloše Zemanova dvorního šaška a poskoka Mynářova gangu při jeho odsouzení „vražedné ruské agrese na Ukrajině“(cit.) a plamenné výzvě ke spoluobčanům: „Je třeba stát při Ukrajině! Mějme rádi Ukrajince, kteří mají rádi nás.“(cit.) Zázračné prozření někdejšího prominenta Pražského hradu, tehdy hnízda politiky všech azimutů – alkoholismu, buranství, kriminality a kolaborace – je hnusné i tím, že k zveřejnění jeho slizkého fňukání byl zneužit respektovaný internetový deník v naivní představě povinnosti křesťanského „odpusť nám naše hříchy, jakož i my odpouštíme našim hříšníkům“. Důvody k odmítnutí milosti zdůvodnilo Zpětné zrcátko v ohlédnutí ze dne 21. července 2025 viz tento text.
Přesto je zřejmě třeba několik vět navíc. Jiří Ovčáček svého času s potěšením odpovídal na dotěrné dotazy novinářů citací žalmů a musí tedy vědět, že jeho život za Zemana není životem pomýleného nevěřícího Tomáše, ale obrazem Kaina a jeho přímé i vědomé viny zabití Pravdy. Pokud částečnou citaci slov Hospodina ke Kainovi bere Ovčáček jako potvrzení možnosti odpuštění Kainova zločinu, jde jen o pokus překroutit Hospodinova slova: „Proč jsi rozhněván a proč se tváříš zkroušeně? Což nepřijmu i tebe, budeš-li jednat dobře? Nebudeš-li jednat dobře, hřích se uvelebí u dveří, dychtí po tobě, ale ty nad ním máš vládnout,“ protože tato slova řekl Hospodin před Kainovou vraždou bratra Ábela! Poté, co zjistil Kainovo lhaní a popírání odpovědnosti, zvolal Hospodin na Kaina rozhorleně:
„Cos to učinil? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země! Nyní jsi proklet – vzdálen z půdy, která otevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když ji budeš obdělávat, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi tulákem a bloudem,“ tím jej vypudil a vzal mu požehnání. Kain však žehral: „Můj trest je větší, než mohu unést, každý, kdo mě najde, mě zabije,“ ale na to mu Hospodin odpověděl: „Nikoli! Kdokoli by zabil Kaina, bude sedminásobně pomstěn,“ a udělal Kainovi znamení, aby ho nikdo nezabil, a tak jeho trest trval věčnost.
Pro duchovní potěchu a snazší chápaní biblických přirovnání připomeňme Ovčáčkovi i Jidáše Iškariotského, o němž Ježíš pronesl tento přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26, 24). Nic na tom nemění, zda Jidáš zradil Ježíše za třicet stříbrných nebo z pocitu mesiánství. A byť by tak učinil z důvodů nejnižších, tedy zištnosti, pamatujme, že poté, co se v něm hnulo svědomí a přinesl velekněžím oněch třicet stříbrných zpět, řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27, 3-4) a poté se vzdálil, „aby se šel oběsit“ (srv. Mt 27, 5). Zásadní je stav jeho duše a mysli, o níž bible výslovně praví, že „už ďábel vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (Jan 13, 2) a Lukáš potvrzuje slovy: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22, 3) a událost vysvětluje na základě Jidášovy osobní odpovědnosti, který podlehl pokušení Zlého.
Panoptikum předpokládá, že netřeba zdůrazňovat, že sebe, ani tu část veřejnosti, u které Jiří Ovčáček škemrá o odpuštění, milost a přijetí, Panoptikum nemá za Hospodina či Ježíše. Jimi vždy byla, je a bude pravda, jež sice ne vždy zvítězí, ale nikdy neumírá! Vydáním textu „Probuzení Jiřího Ovčáčka…“, mělo Zpětné zrcátko, že učinilo dost, aby položením historických paralel vynikl fakt, že Ovčáček nebyl naivní obětí bludů sekty, ale aktivním tvůrcem atmosféry zla a hnusu s cílem rozvrátit vlastní zemi ve prospěch nepřítele. Vlna reakcí po zveřejnění textu tyto pocity potvrdila, ale přesto se mezi nimi objevily úvahy, zda Ovčáčkova vina je opravdu tak velká, že si odpuštění nezaslouží.
Věc má ale několik háčků. Jednak by dnešní předstírání nápravy vyznělo zcela jinak, pokud by Jiří Ovčáček své plamenné proukrajinské výzvy a protiruské útoky pronášel v donedávna jemu tak drahých médiích ruských švábů či na setkáních nácků a komoušů. Chtělo by to ale víc odvahy než si pouze navléknout ukrajinskou vyšívanou rubášku, rychle se v ní vyfotit s pocitem hrdiny, ale pro jistotu doma na hajzlu, kdyby došlo k leknutí, že někdo z bývalých přátel nečekaně zvoní u dveří. Zmíněný internetový deník v textu, který plédoval za přijetí ponížené supliky Jiřího Ovčáčka mít možnost nové existence mezi slušnými lidmi, v závěru podotýkal, jak by bylo dobré, pokud by si z něj vzali příklad i jiní šmejdi. Krásná představa má ale v sobě skryt háček, skrytý v kořenech zatím posledního přerodu chameleona a křiváčka Jiřího Ovčáčka z Jaroslava Kojzara na Ferdinanda Peroutku. Chce-li někdo vidět za Ovčáčkovým přerodem zázrak, není nic snazšího, věří-li dotyčný, že láska dokáže zázraky. Jiří Ovčáček, který většinu života v dospělosti strávil v registrovaném partnerství s Milošem Zemanem, se prostě jednoho dne zamiloval a vzal si dívku z řad ukrajinských uprchlíků před ruskou okupací.
A tady končí sranda, protože pokud mu to vydrží a nenechá se zas zlákat špatnými kumpány, může jít o první dobrý skutek v jeho životě. Bylo by to také poprvé, kdy by zlo války mohlo přinést něco dobrého. Budiž to přáno hlavně nám!
Stačilo k tomu, aby se Ovčáčkovo libido dominandi (viz slovník cizích slov: žádostivost po moci, rozkoš z vládnutí) proměnilo na prosté libido (viz slovník cizích slov: smyslnost, touha, žádostivost, pohlavní pud; psychická energie odvozená z primitivních biologických pudů (mj. pudu sebezáchovy, ale i pudu sexuálního) a pohánějící veškerou duševní činnost)
A právě tady je v přání, aby jeho příklad následovali další ruští švábi a šmejdi, zaklet onen háček. Panoptikum si není jisto, zda je mezi ukrajinskými uprchlíky tolik dívek ochotných riskovat, zda je láska nepřivede z bláta – po útěku z Ukrajiny – do louže s potencionálními nenapravitelnými hříšníky z řad dnešních ruských švábů.
