Jefim Fištejn: Antisemitismus se šíří světem jako požár. Kdy vše přestane být vinou Židů?
Explozivní šíření antisemitizmu ve světě vůbec neznamená, že argumentace v jeho prospěch začíná být podloženější a přesvědčivější než dříve. Snaha vysvětlit jev židobijectví tím, že je to přímý důsledek nějakých obzvlášť zavrženíhodných činů izraelské vlády, je totálně mimo mísu. Buďto je antisemitizmus pořád ještě předsudek, a pak není spojen s jakýmkoliv konkrétním lidským jednáním, anebo je to reakce na reálnou židovskou zhůvěřilost, a pak to nemůže být žádný předsudek, nýbrž forma potrestání za nevhodné chování.
Každý Francouz, Němec, Američan, nerku již Rus, který vyčítá Izraelcům nepřiměřenou sílu v odvetě za vražedný vpád teroristů Hamásu na jejich svrchované území, si nevidí do úst. Ve srovnání s tím, jak brutálně se ve 20. století chovaly jejich vlastní armády vůči nepřátelům, je počínání Izraelců přehnaně ohleduplné. A veškeré útoky stoupenců palestinského „osvobozeneckého“ boje proti Židům ve vzdálené cizině znovu a znovu dokazují, že se nikdy nepřestalo jednat přece jen o nefalšovaný předsudek, a nikoli o logiku zločinu a trestu.
Morální kredit
Teze o tom, že svými činy Izrael promrhal morální kredit, jemuž se židovský národ těšil v důsledku nacistické genocidy, je jenom zdánlivě sofistikovaná, ve skutečnosti je to prázdná scholastická slupka. Promotéři této představy prozrazují o svém nitru více, než by chtěli. Žádná oběť nenabývá většího morálního kreditu jen proto, že je útrpným objektem něčí zlé vůle. Proč by židovský národ měl být pokládán za morálně validnější a úctyhodnější za to, že byl hromadně vyvražďován nacisty v rámci jejich genocidní snahy vymýtit ho i s kořeny, do posledního živáčka a do posledního genu? Byl by to možná přirozený důvod pro soucit a empatii, ale hodně pochybná příčina pro všeobecný mravní respekt.
Židovský národ po válce požíval značného morálního obdivu nikoli proto, že se stal obětí vyvražďování, ale právě proto, že se nenechal zatlačit do role útrpného objektu cizí zlovůle! S vehemencí, která nemá historické obdoby, se kolektivní židovstvo postavilo na odpor proti pachatelům genocidy. Příslušníci národa bojovali na všech frontách, v řadách všech armád světa, ve všech partyzánských hnutích. V případě válečného Československa jejich podíl ve východních a západních armádách, v řadách pilotů RAF, v britských a francouzských zahraničních legiích, ve Slovenském národním povstání násobně převyšoval faktický podíl Židů v obyvatelstvu. Neexistuje jediný příklad organizované vzpoury zajatců v koncentračních táborech a ghettech, nebýt Varšavy, Sobiboru a Treblinky. Pro židovské povstalce to nebyl boj o holý život, ježto žádná reálná šance na přežití neexistovala. Byl to boj za právo na lidskou důstojnost, za právo umřít se ctí. Jen tak lze pochopit chování varšavských Židů, kteří se navzdory pudu sebezáchovy vraceli kanály z relativního bezpečí partyzánských lesů do neprodyšně obklíčeného ghetta, aby zde svedli poslední boj s nacistickou přesilou. Jinak nelze pochopit, co měli na mysli němečtí důstojníci, když kovovými háky rozhrabávali vychrtlá těla mrtvých obránců ghetta a šeptali v němém úžasu: „Věru, plémě tvrdošíjné…“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
